Pecky z úředních protokolů
19. Květen 2009 
Co znám doktora Josefa Pleskota, soudního lékaře z Hradce Králové, vím o něm, že sbírá citace z nejrůznějších úředních záznamů, protokolů o procesních úkonech a dalších dokumentů. „Pecky“, které si opisuje, jsem vlastně znal ještě dříve, než jeho osobně. První série citací jsme publikovali už začátkem 90. let min. století v časopisu Kriminalistická společnost. Zdá se, že studnice „moudrostí“ je bezedná, čímž v žádném případě netvrdím, že Češi a Moraváci jsou blbci. To jen ta čeština dokáže zázraky, že? Mnoho dalších citací bylo publikováno v knížce „Absurdity z vyšetřovacích spisů“, kterou vydalo Nakladatelství PLOT, Praha 6.
Když jsem před dvěma roky obdržel po opakovaných prověrkách, které nařídil ministr vnitra Ivan Langer, cár papíru, kterému se vžilo označení “lustrák”, ovšem kdoví proč bez podpisu toho kdo prověrky nařídil, co však bylo horší, obsahující vyfabulované a nepodložené informace, skončilo pro mne všechno, čemu jsem obětoval 38 let služby v policii. Sbalil jsem si svých “pár švestek” a šel. Vyprovázel mne pokřik médií. Kdo si projde takovou „uličkou hanby“, obvykle zanevře. Mě to naštěstí nepotkalo, zato jsem ten šok a křivdu odnesl na zdraví. Návrat mezi slušné lidi ale provází mlčnění křiklounů. Pročpak asi? O to víc si vážím slušných novinářů! 
Dopravní nehodovost i obecná kriminalita znamenají velké utrpení lidí a velké sociální i ekonomické ztráty. Snaha o zmírnění těchto jevů vede vyspělé státy Evropy k uplatňování různých specializovaných vládních programů, konstruovaných na základě informací z různých výzkumných projektů. 
Tradici krimifestivalů v tuzemských podmínkách podpořil Krimifest Písek 2008. Originální akci uspořádala 2. října 2008 česká sekce 
Ve čtvrtek 23. října 2008 v Hotelu Ariston na Žižkově v Praze uspořádala Mladá fronta, a. s. a Český rozhlas 2 - Praha slavnostní akci Pozdrav Jeňýkovi Pacákovi spojenou se křtem básní Honzy Cimického „Stopami dláždění Madamoiselle Paris”.
Zdá se, že jednou z nejoblíbenějších činností managementu české kriminální policie posledních dvou let je podávání žádostí o uvolnění ze služebního poměru. Odcházejí zpravidla ti nejosvědčenější, nejzkušenější, nejlepší. Lidé, kteří něco dokázali. Velitelé, kteří mají přirozený respekt, kteří dovedli nejen definovat náročné cíle, ale dovedli jich i dosáhnout.
Ovšem, Petra jsem znal od malička. Proto si taky myslím, že ty jeho trable měly trošku jinou příčinu, než se obecně soudí. Pravda, doma to neměl moc útulné, starý Janeček je těžký opilec, ale proto přece kluk neutíkal.
„Nemohu se už bezmocně dívat na to, jakým směrem se vydala česká policie, ale i státní zastupitelství a kam se vytrácí spravedlnost, kam spěje bezpečnost a pořádek. Jinak to neovlivním, než abych mohl z pozice ústavního činitele alespoň hlasitě upozornit na to, co se kolem děje a pokusit se iniciovat nápravu,” říká Miroslav Antl.
Představovat milovníkům detektivních povídek Zdeňka „Antonína” Jirotku je jako nošení dříví do lesa. Není u nás nikdo lepší jak on. Syn spisovatele Zdeňka Jirotky (Saturnin aj.) mi jednou u piva vysvětlit, že Antonínem je proto, aby se to nepletlo. “Přibližně v roce 1971 jsem nastoupil do časopisu Signál, kde jsem dostal na starosti krimi-rubriku, a tím pádem mě to začalo trošku zajímat, líbily se mi ty věci kolem, začal jsem to dělat. Ale to je už hezká řádka let. Mně se vůbec líbí žánr povídka,” řekl před časem. Několik let byl na mé přání také členem redakční rady Kriminalistického sborníku. Naposledy pracoval v časopisu POLICISTA. Právě v těchto dnech Tonda odchází do důchodu a stěhuje se na chalupu. Snad tam nepřestane psát. Přeju mu hodně zdraví a pohody. Doufám, že mi neutrhne hlavu, když přetisknu jednu z jeho skvělých povídek, kterou jsem našel ve svém archivu.
„Tak to teda ne,” hřímal jinak rozšafný Josef po pohřbu. „Tetu Máňu si bral s holou řití, byli spolu rok a něco, a teď by měl Ivan shrábnout peníze, barák, všechen majetek? Něco musíme udělat!” Josefovi se málem z hlavy kouřilo, ale s pomocí nejužší rodiny se dostal na dosah nemalého majetku po tetě. Při dědickém řízení předložil závěť, podle níž teta odkazovala rodinný dům a úspory synovcově rodině. Na manžela zůstal snubní prsten a pár drobností. Jenže Ivanovi se závěť jaksi nezdála. To by se mu o ní přece Máňa určitě zmínila. Vždyť posledního čtvrt roku se od ní nehnul na krok a do poslední chvíle oba nevěřili, že by Máňu nemoc zlomila.
Nebude to tak zlé. Spíš bude problém s příspěvky a jejich výběrem. Možná, že časem některé rubriky spojíme, přejmenujeme. Uvidíme…
