Lebka od vyšehradské skály
17. Srpen 2008 - Zobrazeno: 5,780 x
Koncem roku 2001 se stránky novin zaplnily senzačním objevem dvou amatérských potápěčů z občanského sdružení nazvaného “Svaz Rizikových Potápěčů-Škola”, které používá zkratku SRPŠ. Jejich recesistické nazírání na svět nad i pod vodou stojí za povšimnutí. Od kriminalistů se očekávalo objasnění neobvyklého nálezu. Jaká kauza se skrývá za torzem lidské lebky? Rozuzlení přišlo zhruba za měsíc po antropologické expertize provedené v Kriminalistickém ústavu Praha a po konzultacích se soudními lékaři - stomatology.
Vltava už pohřbila nejednu mrtvolu. Některým nebožtíkům dovolila vyplavat hned, jiným později, některým vůbec. Jak už to bývá, každý kostrový nález vylovený z řeky vzbudí zájem veřejnosti. Musí u toho ale být novináři. Držet veřejnost „pod napětím” (pokud možno několik dní) je jejich úkol. Ostatně, je to také jejich povolání. Ne jinak tomu bylo i tentokrát.
„Šokem skončilo včerejší odpoledne pro skupinu sportovních potápěčů. Při potápění nedaleko Vyšehradské skály (v Praze - pozn. aut.) našel jeden z nich na vltavském dně lidskou lebku. Policie nyní bude prohledávat říční dno,” napsal v Blesku 2. prosince 2001 Vlastimil Staňa.
Naplnit stránky bulváru není jednoduché. Nejsou-li fakta (anebo když jich je málo), musí se vymyslet. Zvláště, když je policejní mluvčí skoupá na slovo. Eva Miklíková ze Správy hl. m. Prahy Policie ČR tehdy uvedla jen to, že „na místo okamžitě vyrazili policisté z říčního oddílu a kriminalisté,” a dodala, že “policisté si přizvali ke konzultacím antropoložku z Kriminalistického ústavu v Praze.”1) A tak redaktor Blesku uvažoval nahlas a přitom lehce fabuloval: „Není totiž vyloučeno, že se pod vodou ukrývají další lidské kosti. Případem se nyní zabývají kriminalisté a dokonce i lékaři.” A dál: „Pátrání na vltavském dně bude pokračovat i v dalších dnech. Zatím není jisté, zda část kostry patřila sebevrahovi, utopenci, nebo ten člověk zahynul násilnou smrtí.” A ještě: „Nikdo dosud také neví, jak dlouho se lebka ve Vltavě nacházela.” A dokonce: „Na místě, kde potápěči našli lebku, je slabý proud a vltavské dno tady tvoří jakési malé slepé říční rameno.” No prosím, bulvár vidí nejenom za roh, ale až na dno řeky.
Nic nového pod sluncem. Už v roce 1883 předchůdce současných investigativních novinářů pan Josef Svátek v díle nazvaném Pražské pověsti a legendy napsal: „Pod skálou vyšehradskou v řece Vltavě, jejíž hloubku na místě tomto prý dosud nikdo nedovedl změřiti, leží ukryto zlaté lože Libušino. Mnohý krásný mladík, jehož si kněžna Libuše k lásce do lázně své na skále vyšehradské vzala, zahynul ve Vltavě, načež si kněžna do dne a do roka zase jiného vyvolila. A když Libuše zemřela, zřítilo se zlaté lože její, které bylo příčinou smrti tak mnoha mladíků, samosebou z lázně kněžniny do Vltavy, na jejímž nedostíhlém dně posud leží. Ale zahynuli na tom místě Vltavy také již mnozí odvážliví potápěči, když urážlivě o kněžně Libuši mluvili a zlaté lože její z hlubiny vyrvati chtěli…”
Víc jak cokoliv jiného mne v tomto úryvku zaujalo, jaká musela být kněžna Libuše mrcha. A to se prosím u nás doposud tvrdilo, že ohavné sexuální praktiky provozovala jen Čachtická paní. A ona i Libuše! Na druhou stranu, co ale měly ty bohaté a nepostižitelné paničky celý den dělat? Televize nebyla, cestovat na druhý konec světa utrácet peníze nebylo taky snadný. No, a tak se asi jenom jedlo, pilo a souložilo. Krásný život to byl. Ale zpátky k nálezu lebky po Vyšehradskou skálou, která rozhodně nepocházela z dob kněžny Libuše. Ani Blesku by nikdo nevěřil, že patřila některému z Libušiných milenců.
Začtěme se nyní do autentické výpovědi jednoho z potápěčů, podepsaného jako Jarín, který lebku objevil. Jeho lehce ironický nádech story stojí za doslovnou citaci:
„Již delší dobu jsme o této lokalitě v SRPŠ mluvili a těšili se na její zmapování. Impulsem pro nás byl nejen článek v časopise Potápění, a tak jsme daný ponor po včasném avízu všem členům nakonec uskutečnili pouze ve zdravém složení Serža a Járin. Na rozdíl od kolegů z článku ve zmíněném časopise jsme si však zvolili datum o něco magičtější. Jednalo se o první den posledního měsíce prvního roku třetího tisíciletí - což nám připadlo dost dobrý.
Auta jsme zaparkovali na parkovišti u tunýlku (podjezd po Vyšehradskou skálou - pozn. aut.) a tam jsme se také za občasného zájmu kolemj(e)doucích přestrojili. Když jsme se dopotáceli po schodech na takové malé plato, obhlédli jsme situaci a hupsli do vody. Nikomu se nic nestalo a tak jsme se zanořili a po dohodnutí plánu ponoru se navzájem ztratili. Viditelnost ani hloubka nestála totiž v těchto místech za řeč.
Po pár minutách jsem Seržu opět zahlédl a vyzkoušel jeho lekací reflex, který zafungoval bezchybně. Viditelnost se zvětšila asi na metr až metr a půl, rovněž kvalita dna přešla z bahnitého do víceméně písčitého. K vidění bylo spousta malých i větších říčních mušlí, odpadků a řídkého porostu. Za skalními útvary začínala pata pobřežní zdi a hloubka dosahovala v těchto místech až tři a půl metru. Cestou jsem narazil kupříkladu na kostru kola, několik zdeformovaných sudů, obrovskou rouru, lešenářské spojky a trubky.
Při jednom hladinovém setkání Seržant tvrdil, že spatřil část historického meče nebo kopí, tak jsem ho při tom nechal. Chvíli po zanoření jsem narazil na kartový telefonní automat, vedle kterého ležela na temeni ta slavná lebka. Okamžik jsem tomu nemohl uvěřit, ale po důkladném ohmatání a prozkoumání již nebylo pochyb. Okolí místa nálezu jsem ještě chvilku prohledával, ale zjevně bez dalšího úspěchu. Lebku jsem tedy vyzvedl a počkal na parťáka, který sdílel mou radost z neobvyklého výlovku. Lebku jsme odložili na nedaleký kovový žebřík a po dně pokračovali proti stále většímu proudu. Po chvilce jsme ale pochopili, že nic zajímavějšího už nenajdeme ani nespatříme, a tak jsme se spolu s lebkou nechali proudem unášet k místu zanoření.
Po zdokumentování a nafocení společných foto jsme jako řádní a uvědomělí občané zavolali Policii ČR. Ta během následující hodinky vyvinula takovou aktivitu, že na místě přibyla dvě hlídková vozidla, dva výjezdové tranzity a jeden jeep s kolegou potápěčem, který na otázku, zda jsme tam tu lebku měli raději nechat odpověděl, že má alespoň co dělat, což nás potěšilo.
Policisté byli zvídaví hoši, zajímali se o hodně věcí nejen kolem potápění. Co vám ale budu dál povídat, večerní sauna u Marka opravdu bodla, protože se celá akce protáhla na zhruba čtyřhodinovku a pokud si vzpomínáte, venku nebylo zrovna nejlépe.
Rádi bychom se v brzké době vydali ještě prozkoumat Vltavu pod Karlovým mostem.”
Slovo předávám další novinářce, Lence Kadeřávkové, která k dané kauze v roce 2002 psala pro Právo2): „Podle Františka Pudila ze Svazu českých potápěčů patří voda pod vyšehradskou skálou k oblíbeným místům metropole pro milovníky tohoto sportu,” napsala. „My nehledáme žádné pikantní věci pod vodou, spíš přírodu,” řekl Pudil a doplnil: „Pokud přece jenom něco nalezneme, předáme to policistům a tím to pro nás končí.”
Jasno do případu vnesla až kriminalistická expertiza antropoložky Kriminalistického ústavu Praha doktorky Hany Eliášové3). Tu hned na první pohled zaujal chrup v této do značné míry zčernalé lebky nalezené bez spodní čelisti. Chrup je jedním z hlavních identifikačních znaků lidské kostry. V nalezené lebce totiž byly umělé zubní korunky, ale všechno bylo nějaké divné. “Pozlacené korunky byly přilepeny včelím voskem,” vzpomíná Hana Eliášová. Po konzultaci s dentisty se ukázalo, že použitý způsob vrtání a nasazování korunek se již několik desítek let nepoužívá. Odborné dentistické zásahy proto stomatologové vyloučili. „Usoudili jsme, že lebka nejspíš prošla rukama buď studentů medicíny,nebo nějakého nadšence-amatéra,” vysvětlila Eliášová. Podle antropoložky lebka patřila pravděpodobně muži okolo padesáti let. „O stáří tohoto lidského ostatku i prostředí, kde se nacházel, vypovídá jeho zabarvení a také povrchové obroušení kostí. Z výzkumu jsme schopni určit rasu člověka,” uvedla Eliášová s tím, že se jednalo o bělocha.
* * *
Záhada minimálně dvě století staré lidské lebky nalezené v prosinci 2001 ve Vltavě pod vyšehradskou skálou je u konce. Tento tělesný ostatek nejprve spočíval v hlíně pod zemským povrchem. “Před několika desítkami let zřejmě sloužila mladým dentistům při výuce,” uvedl novinářům tehdejší ředitel Kriminalistického ústavu Praha. V lebce totiž byly umělé zubní korunky. “Po konzultaci s dentisty jsme zjistili, že použitý způsob vrtání a nasazování korunek se již několik desítek let nepoužívá,” dodal ředitel. Nakonec nejspíš někdo lebku zahodil do řeky, kde spočívala minimálně dvacet let, dokud na ni nenarazila dvojice sportovních potápěčů.
Jednalo se o historický nález. Kosterní nálezy starší více jak 20 až 30 let nejsou považovány za trestně-procesně relevantní, protože již nemohou být využity k dokázání případně spáchaného trestného činu, a to s ohledem na zákonem stanovenou lhůtu promlčení nejtěžších zločinů.
Jan Hlaváček, 17. srpna 2008
1) To, že do úst paní Miklíkové byl vložen nesprávný název instituce, která se jako jediná v republice zabývá kriminalistickou antropologií, není ojedinělý jev. Kriminalistický ústav Praha sice sídlí v Praze, ale svůj oficiální název má chráněn pěti ochrannými známkami. Bohužel, tuhle „drobnost” policejní mluvčí nectí, natož pak novináři. Ti navíc ani nevědí, že první slovo oficiálního názvu se podle pravopisných pravidel píše velkým písmenem - pozn. aut.
2) Citováno z článku „Lebka vylovená z Vltavy přišla o svá tajemství”, který vyšel v deníku Právo dne 26. 1. 2002.
3) plk. RNDr. Hana Eliášová, Ph.D., znalkyně v oboru kriminalistické antropologie, patří k předním českých antropoložkám, je uznávanou odbornicí po celém světě, kde prezentovala některé své vědecké výzkumy. V Kriminalistickém ústavu Praha pracuje více jak 30 let, v současnosti je vedoucí oddělení speciální biologie a antropologie. Přednáší kriminalistickou antropologii na Univerzitě Karlově. Během své praxe vypracovala tisíce znaleckých posudků, které pomohly objasnit nejzávažnější trestné činy. Několikrát také spolupracovala s archeology, antropology a dalšími odborníky na případech, které pomáhal vyřešit Kriminalistický ústav. Zkoumala například ostatky několika historických osobností, jako například markraběte Jošta Lucemburského. Historie je ostatně její druhá profese, kterou má velmi ráda. Jenom tak ze zájmu nedávno absolvovala průvodcovský kurz. Je jí šestapadesát roků a spolu s manželem vychovala dvě děti.
