Relikviář svatého Maura
19. Duben 2008 - Zobrazeno: 16,039 x
Eleonora, M. E., von Croy a Fitznerová klepou na vrata zámku, kastelán přichází otevřít, návštěvu očekává, není překvapen. Skupinka beze slov vchází do dveří. Procházejí hradem. Kastelán jde první, v ruce drží baterku a osvětluje místa, na která ukazuje. Scéna snímaná z dálky, jen tlumeně slyšíme kastelánův výklad v češtině, Fitznerová tlumeně překládá do němčiny. Procházejí dolním palácem, zahradami a směřují k hornímu paláci. Pak mizí z dohledu. (ze scénáře k filmu..)
Když 17. července roku 1984 kontaktoval jistý občan USA československý konzulát ve Vídni, nikdo netušil, že začal nevšední příběh hledání této ztracené památky, nemající u nás obdoby. Američan nabídl československé straně obchod. Chtěl vyzvednout a odkoupit nejmenovanou památku evropského významu a nevyčíslitelné ceny, která se měla nacházet na našem území. Háček byl v tom, že obchodník jako jediný věděl, kde je ona památka ukryta. Začala hra mezi ním a československými úřady o to, kdo onu památku - tehdy se ještě nevědělo, že to je Relikviář sv. Maura - získá. Tento příběh je nejen nevšední detektivně-špionážní kauzou z 80. let minulého století, ale ukazuje také pokřivený způsob přístupu předlistopadových úřadů při jednání o tak zásadní věci pro naši kulturu.
Americký obchodník nabídl československému státu částku 500 tis. dolarů jako protihodnotu za předmět, který nedefinoval. Tehdejší Ministerstvo kultury, které především mělo mít zájem na získání hodnotné památky konstatovalo, že ČSSR transakcí získá nemalé finance a že dotyčná věc vlastně nikomu nechybí. Podobná stanoviska měly také Ministerstvo financí a Generální prokuratura. Jedině kriminalisté se pokusili ztracený předmět najít.
Na hradě Bečov jsou vděční kriminalistům
Předlouhá je historie Relikviáře svatého Maura. V odborných kruzích se hovoří o tom, že po korunovačních klenotech českých králů (jejichž re-expozice se právě připravuje na pražském hradě) to je naše druhá nejcennější historická památka. O její znovuobjevení, ale také vědecký průzkum, se zasloužili především kriminalisté v polovině 80. let minulého století.
Historicky je doloženo, že relikviář přivezl do Bečova vévoda Alfréd de Beaufort v roce 1889, když ho odkoupil od církve. Jeho potomci, členové francouzského rodu Beaufortů, a také poslední vlastníci bečevského hradu, kteří patřili ke šlechtě loajální s fašistickým Německem a .kolaborovali s Hitlerem, jej těsně po druhé světové válce zakopali pod podlahou hradní kaple v zásypu hlíny, když zřejmě v chvatu museli v roce 1945 opustit Československo. Relikviář sv. Maura byl znovuobjeven českými kriminalisty dne 5. listopadu 1985 tam, kde byl před 40 lety ukryt.
Radost z nálezu relikviáře vystřídala starost obdobná nerudovské otázce: „Co s ním?”
Po nálezu byl relikviář převezen do Prahy, kde několik dní spočíval v kanceláři tehdejšího ředitele zvláštního odboru Federální kriminální ústředny mjr. Františka Maryšky. Přišli se na něj podívat odborníci, historici, restaurátoři a jiní. Nikdo ale nedokázal rozhodnout, co má následovat. Policisté postupovali standardně. Nalezený objekt zadokumentovali a popsali, vyhotovili patřičné protokoly. V prvopočátku se proto relikviáři věnovali experti Kriminalistického ústavu VB, kteří stav nálezu zadokumentovali. Na expertizy tehdy nedošlo.
Po prvních průzkumech historiků umění a restaurátorů byl relikviář označen za nález století. Vzácná památka z 1. třetiny 13. století patří svým skvělým uměleckořemeslným zpracováním mezi několik málo dochovaných relikviářů tohoto druhu v Evropě.
Co to je Relikviář sv. Maura a jak byl restaurován
Relikviář svatého Maura je prací románských zlatníků ze 13. století. Je 138 centimetrů dlouhý a 42 široký a 64 vysoký. Tvoří ho dřevěné jádro, které pokrývá reliéfní a filigránská výzdoba ze zlaceného stříbra a mědi doplněná asi pěti sty drahokamy. Uvnitř relikviáře byly nalezeny kosterní pozůstatky několika osob a části textilu z 8 až 13. století z různých částí světa.
Na dlouhý román by vydala peripetie okolo restaurování nalezené památky. Kdo ji chce znát, bude muset prostudovat mnoho pramenů. Dozví se například, jak restaurátoři Alena Nováková a akademický sochař Andrej Šumbera se svými pomocníky postupně uchytili výzdobu na novém definitivním dřevěném jádře původními a nově zhotovenými měděnými hřeby se zlacenými hlavičkami, což ale nejdříve znamenalo předvrtat pro původní hřeby asi 3 000 dírek v odpovídající hloubce, aby při zatloukání nebyly poškozeny a výzdoba dokonale přilehla. A také, jak naši restaurátoři konzultovali dosavadní praktické zkušenosti a doporučení s kolegy z klenotnice Cášského dómu, kde byl rekonstruován podobný relikviář Karla Velikého. Anebo, jak byla postupně prováděna konzervace dřeva roztokem propolisu a tmavého mořidla v lékařském lihu. Hodně toho také o restauraci této unikátní památky i PhDr. Alena Černá z plzeňského Památkového ústavu, která později, když zemřela restaurátorka Nováka, převzala žezlo a byla u toho, když unikátní exemplář bylo možné znovu ukázat veřejnosti.
Dlužno dodat, že původní relikviář byl z dubového dřeva. Čtyřicet let v zemině ale vykonalo své. 700 let stará památka byla značně poškozená a ze spodní části zbyly jen zetlelé lámavé kousky. Výzdoba se zkroutila a zdeformovala. Replika dřevěné schránky byla vyrobena z ořechu, protože „dubové dřevo je kyselé a zlatnická část by ve výparech mohla černat a korodovat. Háček je v tom, že památka bude nyní neprodyšně uzavřena ve speciální skleněné vitríně s potřebnými bezpečnostními parametry, regulovaným klimatem a chráněna před agresivními inhalacemi dnešního ovzduší,” vysvětluje restaurátor Šumbera.
Zborcení původního dubového jádra znamenalo ztrátu informace o přesných rozměrech památky. Rekonstrukce tvaru a rozměrů relikviáře probíhala za pomoci maket z lipového dřeva, na které se výzdoba zkušebně uchycovala a rozměry a tvar se korigovaly. Po proměření všech změn byla vyrobena další maketa z lipového dřeva a následně konečné jádro z ořechu. V dubnu 2002 bylo definitivní jádro z ořechu konečně osazeno. Původní poničené jádro bylo zakonzervováno.
Znovu vystavení relikviáře na Bečově
A tak se hrad Bečov, kde byl relikviář po čtyřiceti letech od konce druhé světové války doslova vyhrabán z hlíny, se stal v květnu roku 2002 opět jeho domovem. Ovšem v kráse zcela jiné, než jak vypadal onoho deštivého a větrného podzimního dne roku 1985, kdy jej pětice kriminalistů po usilovné práci zachránila před nepochybným totálním zničením.
Sedmnáct let po nálezu se na hradě Bečov sešla zvláštní společnost. Historici, restaurátoři, kriminalisté, politici a řada dalších hostů. Zavzpomínali na události ze začátku listopadu 1985, vyslechli slova uznání na adresu restaurátorů, policistů, expertů a všech ostatních, kteří se zasloužili o znovuvzkříšení Relikviáře svatého Maura. Neoficiálně se mezi přítomným také debatovalo o tom, co by bylo s relikviářem, kdyby padly Benešovy dekrety.
Než si nakonec mohli přítomní jako jedni z prvních relikviář spolu s doprovodnou expozicí o původu a historii vzácného nálezu v klidu prohlédnout, prošli okolo panelu umístěného u vstupu do chráněné krypty s vystaveným relikviářem. Mezi nepočetným množstvím různých osobností a institucí, které se zasloužili o vědecký průzkum a restaurování této vzácné památky, jsou uvedeny dvě policejní instituce, Federální kriminální ústředna a Kriminalistický ústav Praha a několik jmen policistů, s dovětkem, že tyto instituce se zasloužily a také sponzorovaly znovuobnovení památky. I po letech jim patří poděkování za objev století.
Příběh nekončí
Zatímco o restaurování památky bylo publikováno poměrně dost dokumentů, byť až když bylo vše hotovo, o tom, jak se vlastně podařilo objevit a vypátrat relikviář, se toho veřejnost moc nedozvěděla. Sem tam probleskla nějaká epizoda o oné „detektivce” prošpikované špionážním pozadím, která skončila předáním památky restaurátorům, ale cosi nasvědčovalo, že i po revoluci 1989 snad má někdo zájem, aby se toho na veřejnost moc nedostalo.
Vznikl nápad natočit filmový dokument o nálezu Relikviáře sv. Maura. A v něm ukázat onu dramatickou a bezkonkurenčně unikátní epizodu vypátrání uložení relikviáře, jeho samotné vyzdvižení z kaple, jakož i prvotní ohledání a znalecké zkoumání předmětů v něm nalezených. A proč to neříci, opět zopakovat, že nebýt dlouhé, usilovné a pečlivé práce kriminalistů a dalších policistů, nikdy by se relikviář nenašel. Nebo ještě hůře, mohl být z republiky protiprávně vyvezen (což lze i s odstupem let charakterizovat ekvivalentem odcizen).
Hodinový hraný dokument s názvem Hon na svatého Maura natočila v roce 2002 na námět Jana Hlaváčka ve spolupráci s Českou televizi režisérka Zora Cejnková (KMB Intl.). Dokument zachycuje dějový průběh od okamžiku, kdy se o relikviář začali opatrně zajímat potomci šlechtického rodu Beufort-Spontinů, kteří žili v Rakousku. Jejich cílem bylo získat zpět „jejich” relikviář - ve skutečnosti však zkonfiskovanou památku, nicméně památku, o které v Československu de facto nikdo nic nevěděl - i za cenu oficiálního odkoupení od státu.
Do děje vstupuje záhadný muž, bývalý agent CIA působící po válce v Rakousku, jehož úkolem bylo vyslýchat české emigranty, Američan Danny Douglas.
„Celá věc údajně měla začít tím, že muž, který o sobě tvrdil, že je americký občan a obchodník, se někdy v roce 1984 dostavil na náš konzulát ve Vídni a nabídl jistý obchod. O tom by musel být nějaký písemný důkaz, že,” vypráví archivář Ministerstva zahraničních věcí pan Kusý nad zaprášeným protokoly a kroutí hlavou, když takové dokumenty nenachází. Nevěří svým očím, když ze zkušeností ví, že tenkrát chodily z československých ambasád i takové informace, že L. I. Brežněv dostal rýmu.. „Tady jsou depeše za rok 84 z Vídně a naprosto nic o návštěvě Douglase zde není, tomu nerozumím,” uvažuje nahlas Kusý.
Píše se rok 1984 a na scénu přicházejí detektivové Federální kriminální ústředny. Na kameru vzpomínají dva z tříčlenného týmu, mjr. František Maryška a kpt. Josef Čmolík. Kpt. Míra Dvorský již zemřel. „Na počátku to vypadalo dost beznadějně. Nevěděli jsme vlastně, co hledáme a kde to má být. Ale byla to velká věc a také výzva, o případu prý byli informováni někteří ministři, předseda vlády a prezident,” říká Maryška, který dostal případ na starosti.
Jak se ale dostalo pátrání po čemsi neznámém na FKÚ je první velkou záhadou. Možná se to stalo tak, že tehdejší ministr zahraničních věcí Chloupek předal informaci o zájmu Douglase ministru vnitra Vajnarovi, ten ho poslal „dolu” a spis přistál na stole Maryšky. Jelikož nebyl zájem danou kauzu evidovat, v protokolu „zaminy” dnes nejsou žádné stopy. Ale proč už měl tenkrát někdo zájem nikde nic neevidovat? Anebo to jsou jenom fabulace a la bláboly jistého PhDr. Žáčka z čerstvě konstituovaného úřadu paměti národa?
Jednání s agentem CIA
Policistům se podařilo vetřít se do týmu vyjednávačů, jehož základ tvořili pracovníci jednoho z tehdejších podniků zahraničního obchodu (ARTIA) a MZV. Začala jednání s Danny Douglasem v Praze. Ten po letech vzpomíná, že měl strašný strach přijet do Prahy, protože byl informován a „strašných” praktikách Státní bezpečnosti. Nic zde nejedl a nepil (asi aby nebyl otráven), nikdy ze nespal v hotelu, vždy se po jednání vracel do Vídně.
Douglas přijel s verzí, že jeho klient, který se musel po válce vystěhovat z Čech, žádá oficiální souhlas čs. úřadů k pátrání na našem území. Prý chce nalézt cosi, co zde jeho klient zanechal. Nechtěl nic podnikat nelegálně. Pokud dostane souhlas a podaří se mu věc najít a vyvézt, zaplatí sumu cca 500 tisíc dolarů.
„Douglas byl na jednání velmi dobře připraven, měl seznam památek, které republika hledala a dokazoval, že se nejedná o takovou věc,” vzpomíná bývalý konzulární pracovník ministerstva zahraničí pan Martinů. „Odcestoval s tím, že zavolá za týden. Já jsem sepsal zprávu a poslal ji tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí Chňoupkovi,” dodává.
Z několika dalších jednání s Douglasem se od něho díky přítomným detektivům kriminální policie podařilo získat sice málo, ale přesto užitečných, nicméně velmi neurčitých informací. Vždyť Douglas byl ve své době profesionální špion znalý pravidel výslechů a pohovorů s neznámými lidmi. Na tyto chvíle vzpomíná Josef Čmolík, jeden z detektivů, který celý případ od počátku do konce prožíval: „Zkusili jsme pár otázek. Jak je ten předmět velký? Douglas se najednou nekontroloval a instinktivně rozpřáhl ruce, naznačil velikost konferenčního stolku a dodal, že je to dutý předmět. Jak víte, že ten úkryt stále ještě existuje, ptám se dál? A tehdy Douglas odpověděl: Před dvěma lety se byl na místě podívat majitel a všechno bylo o. k. Navíc padla informace, že místo nálezu je zhruba 100 km od Norimberku.” Tak to bylo terno. „Zapíchli jsme kružítko do mapy, a zase jsme byli blíže cíli,” směje se ještě po letech při vyprávění Maryška.
Kriminalisté začali hledat informace mezi pracovníky pracovišť ústavů památkové péče. Dočkali se tam však jen posměšků a despektu ctihodných pánů historiků, kteří si zřejmě moc zakládali na své paměti a znalostech.
Čas běžel a tlak na kriminalisty sílil. Dokonce přišel příkaz „shora” ukončit vyšetřování, protože stát má zájem na prodeji památky. Smlouva už byla údajně připravena. Byla dohodnuta i samotná finanční transakce přes jednu švýcarskou banku. Tato informace ovšem na kriminalisty působila jako červený hadr na býka.
„Já jsem prostě v tomto okamžiku nechápal, proč by náš stát měl za památku, která nám patří, dávat nějaké peníze nějakému překupníkovi,” rozčiluje se i po letech Josef Čmolík. „My jsme prostě na vrchnost vykašlali a pátrali jsme dál, protože jsem tomu chtěli přijít na kloub!” dodává hrdě starý detektiv.
Z dalších schůzek s Douglasem se podařilo ustanovit oblast, kde dojde k vyzvednutí památky. Když mu bylo naznačeno, že dojde k naplnění smlouvy, byla mu současně nabídnuta pomoc. Na otázku, kde se sejdou a jakou techniku má česká strana připravit Douglas zřejmě zaváhal naposledy. Podle Čmolíka řekl: „Sejdeme se v Karlových Varech a stačí, když mi dáte pět chlapů s krumpáči a lopatami. Auto nebude potřeba, mám svoje.”
A bylo to jasné. Všechno směřovalo do Bečova a k rodu Beaufort-Spontinů. Konečně kriminalistům přálo štěstí. Pomohla i věhlasná paní doktorka Heydová z UMPRUM Praha.
„Ke konci října roku 1985 ke mně dorazili dva kriminalisté, zavázali mě mlčenlivostí. Přednesli mi, co asi hledají, a že by to mohlo být schováno buď v Kynžvartu nebo v Bečově. Ten předmět neurčitě popsali. Místo oběda jsem zašla do naší knihovny a vytáhla Soupis památek od německého autora Gnierse. Obracela jsem nazdařbůh stránky a najednou mi oko padlo na obrázek relikviáře sv. Maura ze zámku Petschau, tedy Bečov. Zavolala jsem jim zpátky. Byli u mne do pěti minut! Řekla jsem jim, že kdyby to bylo ono, tak by to byl bez nadsázky nález století,” vzpomíná paní doktorka.
A začala honička. Prohledat hrad není žádná legrace. Do děje vstoupil tehdejší kastelán Macek, který se nestačil divit, když ho navštívila parta detektivů až z Prahy a zavázala ho nejvyšší mlčenlivostí. Dovedu si představit, jak kastelán ze zapomenutého města v pohraničí drkotal ten večer strachy zuby.
„Když se tady kriminálka objevila, přišlo mi to nejdříve jako fantasmagorie, ale oni to brali zcela vážně. Po krátké inspekci hradu se o dva dny později vrátili, bylo jich víc, včetně proutkařky. Začali dosti nekoncepčně kopat náhodné sondy v zahradě,” vzpomíná.
Kdyby Macek tušil, co na hradě schovává, asi by strachy nespal. I jemu se ale začalo pod vlivem dalších informaci rozsvěcovat v hlavě: „Po válce v Bečově zůstala jediná svědkyně toho, jak to tady chodilo mezi panstvem, sekretářka paní hraběnky jménem Fitznerová. Zkoušel jsem s ní mluvit, ale nic neřekla, myslím, že měla stále strach. Dnes už je také na pravdě boží,” vzpomíná Macek. Právě Fitznerová se jednoho ošklivého večera objevila na hradě ve společnosti Eleonory, M.E. a von Droze, jak začíná filmové vyprávění. „Až ex post jsem si uvědomil jisté souvislosti, které mi do té doby nedávaly smysl. Vzpomněl jsem si na návštěvu té skupinky vedené paní Fitznerovou, která se zhruba dva roky předtím zajímala o hrad, tehdy veřejnosti nepřístupný. Ta jejich jména mi tehdy nic neříkala, ale pak jsem si zjistil celý rodokmen Beufort-Spontinů a dovtípil se - ten starší muž byl von Croy, bývalý správce tady na Bečově a bratr manžela jedné z přítomných dam. Ta dáma byla Marie Elizabeth, nejstarší dcera vévody Heinricha Beaufort-Spontina. Ta další dáma byla neprovdaná mladší dcera Eleonora,” analyzuje své vzpomínky sympatický bělovlasý kastelán Macek.
Trvalo chvíli, než pod vlivem dalších informací kriminalisté přesunuli pátrání po neznámém předmětu z hradních zahrad do kaple ve věži. Cvičené oko kriminalisty v jednom z podlaží věže uvidělo, že některá prkna podlahy jsou přitlučena jiným hřebíky než ostatní. Poslali kastelány na oběd. Po odtržení jednoho prkna se pod podlahou cosi zalesklo. Ve svitu baterky se v hlíně objevily křišťálové kuličky z víka relikviáře.
Relikviář svatého Maura byl na světě.
Snad jakýsi šok z nálezu relikviáře mohl způsobit, že kompetentní orgány a pracoviště Ministerstva kultury nedokázaly okamžitě rozhodnout, co s nálezem učinit. Nepochybně, v jistých kruzích, které zřejmě měly zájem na plnění plánu devizového hospodářství, muselo vzniknout zděšení, když vešlo ve známost, že policisté svoji usilovnou prací dokázali překazit kšeft za půl milionu dolarů. Také tradiční žabomyší války mezi Prahou a regiony způsobily, že relikviář byl uložen na to nejméně vhodné místo - do tresoru Československé státní banky, místo toho aby byly okamžitě zahájeny restaurátorské práce. Prý na vině byly sporo o to, zda se na restaurování budou podílet Pražáci nebo Plzeňáci.
„Nevědělo se, co s nalezeným relikviářem nesmírné ceny, a tak byl umístěn do tresoru Čs. státní banky, bohužel, tam bylo dílo zkázy dokonáno, v suchu a teple se korpus truhly zcela zřítil. Mezitím začaly všeliké tahanice o vlastnictví, byla zřízena komise Ministerstva kultury, ale trvalo ještě dalších šest let, než se začalo s vlastní restaurací!” vzpomínají Dr. Černá a i po letech má v očích vztek.
Až se konečně našla agentura Vancol, vedené paní Kolomazníkovou, a začaly se dít věci. Rekliviář byl přemístěn do jedné tresorové místnosti v Praze, která byla kdysi vybudovaná jako protiatomový kryt. Na přísně střeženém místě se začal opravovat. Několikaletou práci zahájili opět kriminalisté. V laboratořích Kriminalistického ústavu Praha proběhla na přání paní Kolomazníkové zkoumání kostrových ostatků, textilií a dalších předmětů, kromě jiného i dřeva korpusu relikviáře. Tenkrát se nám mimo jiné podařilo zjistit, že v relikviáři byly také uloženy kosti ženy a několika zvířat. Žádnou exaktní metodou ale nelze zjistit, že některá z kostí patří svatému.
„Pro mě ta záležitost ještě neskončila,” nechal se slyšet v nedávné době Danny Douglass. „Chtěl bych být oficiálně uznán za nálezce této památky českou stranou. Zatím mé nároky ministerstvo kultury neuznalo,” uvedl, byť nemá pravdu. „Psal jsem ministru Dostálovi i Jandákovi, zatím žádná pozitivní odpověď nepřišla. Nejde mi o nálezné, ale o to, abych nebyl neznámým Američanem, ale konkrétní osoba, díky které byl relikviář nalezen,” vysvětluje svůj dnešní postoj Douglas.
Paradoxně mu bylo za jeho „úsilí” poděkováno až na předpremiéře filmu Hon na svatého Maura v kině Evald (z mých úst), kam ho pozvala režisérka Cejnková, a kde si tento postarší sympatický muž dlouho povídali s kriminalistou Františkem Maryškou, asi jak jeden druhého oblafnul. I takový je život.
Závěrem
Dodnes není jasná nejpodstatnější otázka a neodpovídá na ní ani film. Kdo vlastně stál v pozadí případu sv. Maura? Fakt, že ze všech možných archivů - Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, bývalé čs. rozvědky, archivů Národního muze a knihoven, a dokonce i archivů policie - zmizely veškeré písemné materiály, napovídá teorii, že někdo má velmi dobrý důvod cosi tajit.
Ale možná jde jen a jen o obyčejnou náhodu…
Dovětek o aktivitách Karlovarského kraje na natočení filmu
Ačkoliv bylo od prvopočátku jasné, že dokumentární film o nálezu Relikviáře sv. Maura může zásadním způsobem přispět k propagaci jednoho z největších turistických lákadel Karlovarského kraje, pro tvůrce filmu byl šokující vlažný postoj tamního hejtmana Dr. Josefa Pavla (ODS).
V květnu roku 2005 sice přijal režisérku Cejnkovou a mne, coby autora námětu, nechal si vyprávět o projektu natočení filmu, přijal několik DVD s dříve natočenými filmy paní režisérky, ale to bylo zhruba všechno. Proč tato vzpomínka? V dnešní době si totiž lidé, kteří chtějí natočit nějaký film, musí na něj sehnat i peníze. A tak jsme usoudili, že nejen samotné hejtmanství by mohlo na projektu participovat, ale že jeho prostřednictvím by se daly sehnat nejrůznější firmy a instituce, které by mohl projekt krásně zviditelnit. A věřili jsme tomu. Vycházeli jsme z úvahy, že relikviář bude opět vystavený na hradě Bečov a bude jedním z významných turistických lákadel Karlovarského kraje. Což se nakonec ukázalo.
Navrhli jsme proto panu hejtmanovi využít film pro prezentaci krás Bečovska, hradu i celého kraje, což znamená, že kromě televizního uvedení by se dokument distribuovat formou „videodistribuce”, byl by k dispozici v pokladně hadu Bečov a jiných hradů v oblasti, bylo by ho možné rozdávat jako reprezentační dárek významným návštěvám kraje atd. Film by samozřejmě mohl být taktéž vhodnou pomůckou pro školy a knihovny, vzdělávací a turistická centra i prezentaci Karlovarského kraje pro zahraniční turisty. V titulcích dokumentu by bylo uvedeno poděkování těm, kteří se o jeho vznik zaslouží. No, a za tuto senzační nabídku jsme očekávali finanční pomoc na realizaci.
Nestalo se tak. Bohužel.
A tak přestože součástí děje filmu jsou i atraktivní záběry krajiny a historických památek Karlovarska, včetně pasáže prezentující krásy hradu Bečova a jeho okolí, podíl tamního kraje na filmu je nulitní.
Nic na tom, že návštěvníci hradu Bečov se pídí po dokumentu, o kterém vědí, že byl natočen, ale který není v běžné distribuční síti na nosičích DVD. V tomto smyslu zase nepochopitelně zaváhala Česká televize, která nemá zájem na výrobě takového nosiče.
Nezbývá než improvizovat. Zájemci o film Hon na svatého Maura mohou poslat předběžnou objednávku mailem na adresu tohoto webu. Jestliže se zájem potvrdí, sami autoři filmu vyvinou snahu o jeho „manufakturní” výrobu. Poskytnutí autorských práv k distribuci je v zásadě schváleno. Nicméně, není-li akce, není reakce. Piště tedy a buďte trpěliví.
A jestliže tyto řádky bude číst někdo z Karlovarského kraje, který se cítí mými slovy dotčen, může fatální chybu svého hejtmana začít napravovat. Do rozjezdu výroby DVD nosičů s filmem bude potřebné něco investovat.
Dovětek poslední
Nebylo by ale spravedlivé, po kritice karlovarského hejtmana, naopak nevzpomenout na fantastický postoj ministrů Bublana (vnitro) a Janáka (kultura) (ČSSD), kteří dokázali nemožné - v přísně sešroubovaném rozpočtu a za existence nesmírně komplikovaných interních předpisů poskytnout pro natočení filmu finanční dotaci každý v řádu 250 tis. Kč, bez které by tento film nevznikl. Patří jim za to obrovské poděkování. Zbylou částku do rozpočtu pak poskytla Česká televize v podobě zapůjčení techniky a technologie svých studií.
Použitá literatura:
Cejnková, Z.: Hon na svatého Maura, realizační scénář, Praha 2002.Černá, A. - Šembera, A.: Relikviář sv. Maura - 2. část závěrečné etapy (studie).Frantálová, D.: Svatý Maur je ukryt v trezorovém pracovišti, Zemské noviny 24. 9. 1999.Hlaváček, J.: Na hradě Bečov jsou vděční kriminalistům, Kriminalistický sborník č. 3/2002.Šumbera, A.: Relikviář sv. Maura, St. Památkový úřad v Plzni, 2002.Voleman, R.: Utajují převoz relikviáře svatého Maura, PRÁVO 26. 1. 2002.Dopis ředitele Kriminalistického ústavu Praha ze dne 28. 1. 2002 řediteli Památkového ústavu v Plzni k opomenutí podílu expertů Kriminalistického ústavu Praha při realizace expozice v Bečově.Dopis režisérky Zory Cejnkové z 25. 5. 2004 hejtmanovi Karlovarského kraje Dr. Josefu Pavlovi s nabídkou na využití filmu o nálezu Relikviáře sv. Maura pro turistický ruch kraje.
