Zločinecké pověry, mýty a zvyky
11. Září 2008 - Zobrazeno: 4,972 x
Někdo se pověrami baví, jiný je považuje za nesmysl, mnozí pak pověrám bezmezně věří. Platilo to i o zločincích. Věřili na běžné lidské pověry jako byl „nešťastný” pátek třináctého, stejně jako na černé kočky, které jim při výpravě za zločinem přeběhly přes cestu. Za nešťastný považovali také den, při kterém byli zadrženi nebo odsouzeni pro první skutek. Po celý život pak někteří z nich tento den ctili jako den „pracovního klidu”.
Mnozí zločinci minulosti neradi měnili své oblíbené postupy, druhy nástrojů nebo svoje zvyky. Také neradi měnili nebo rozšiřovali obor své „profesní” činnosti. Věřili, že inovace jim přinese smůlu a svou teorii opírali o případy policií lapených zločinců, kteří podlehli módě. Policie pak tento druh konzervativních zločinců označovala jako zločince ze zvyku. Před spácháním zločinu také někteří zločinci pravidelně chodili ke kartářkám a cikánkám, které jim hádaly z ruky. Porovnávali jejich výklad se zamýšleným skutkem a podle výsledku vytvářeli či upravovali zločinecký plán.
Pověra zasáhla i do trestu smrti oběšením. Věřilo se, že pokud se během popravy přetrhne provaz, je to znamení boha o nevině odsouzence. V tom případě se nesměla poprava opakovat a zločinec měl být okamžitě propuštěn na svobodu. Pro kandidáta smrti pak byla tato pověra poslední zoufalou nadějí, jak si uchovat život. Světská moc se snažila případy přetrhnutí provazu eliminovat. Aby se vyloučila pravá příčina přetržení provazu - lidský šlendrián nebo podezření, že kat chce odsouzenci tímto způsobem darovat život - museli soudní úředníci nebo velitelé stráže před popravou provaz i šibenici důsledně zkontrolovat.
Pověru o přetrženém provazu si málo vzdělaná veřejnost, která se pravidelně a s oblibou zúčastňovala veřejných poprav, svévolně rozšířila také na popravu stětím mečem. Vehementně se pak domáhala milosti pro zločince i v situaci, kdy se opilý, ztrémovaný či obojím zdecimovaný kat-začátečník hned napoprvé netrefil. Historie zaznamenala několik případů, kdy byli kat a jeho pacholci za zfušovanou popravu na místě lynčováni. A to jen proto, že odsouzenec byl „doražen” - přesně podle instrukce soudu - třeba až na druhý či třetí pokus…
S provazem a smrtí souvisí i další pověra. Zločinci věřili, že kus katova provazu, na kterém skončil příslušník jejich branže, je ochrání před stejným osudem. Tak se s kusem provazu, často nejasného původu, vesele kšeftovalo nejen mezi zločinci, ale i mezi úctihodnou veřejností. Veřejnost i zločinci provaz z oběšence totiž považovali za talisman štěstí. Neúčinnost této pověry dokazují případy, kdy byl gauner pověšen i s kusem provazu v kapse. Mezi ně patřil i kasař a několikanásobný vrah Martin Lecián, pověšený zkušeným katem Wohlschlagerem v roce 1927 v Olomouci.
Kromě kusu provazu, zbraní, paklíčů a jiných zločineckých nástrojů bylo možné v kapsách zločinců najít i další různé, často neidentifikovatelné předměty a fetiše. Pocházeli z tajemných, exotických či jinak zvláštních míst a plnily rovněž funkci amuletů a talismanů štěstí. Výjimkou nebyly ani kultovní předměty, pocházející od skutečných šamanů afrických kmenů, ukradené v muzeích či na etnografických výstavách. Pověrčivý zloděj míval občas v kapse místo talismanu s kouzelnou mocí úplně bezcennou věc. Koupil ji totiž od podvodníka, který původ věci obestřel smyšlenou tajuplnou historkou.
Někteří zločinci pak mívali při svých nekalých činech u sebe pro štěstí aspoň malý předmět, pocházející z jejich první úspěšné kořisti. U některých zločinců byla pověra tak silná, že pokud u sebe neměli oblíbený amulet, talisman či fetiš, do zločinu se vůbec nepouštěli, i kdyby byla kořist sebevětší. Lupiči pokladen před zahájením samotných „operací” pomocí vrtaček, trháků a acetylénových hořáků kladli na roh pokladny několik drobných mincí nebo po místnosti rozhazovali mák. Věřili, že se tak zmocní bohaté kořisti.
Zločinecké podsvětí, díky svému způsobu života, bylo odedávna sužováno pohlavními chorobami. Byla šířena pověra, že se lze pohlavní nemoci zbavit buď pohlavním stykem s „neporušenou” pannou nebo zvířetem (sodomií).
Pro okradeného byla nepříjemná pověra, kdysi v policejní praxi slušně nazývaná „grumus merdae”, což je stolice zanechaná pachatelem na místě činu. Zločinci věřili, že „dokud je hovno teplé”, nebude jeho autor dopaden. Pověra byla mnohdy vylepšována i prakticky. Zločinci svůj produkt přikrývali například látkou, aby se teplota výměšku snižovala co nejpomaleji - přičemž věřili, že tím získají více času na bezpečný ústup. Kuriozní je vysvětlení německého psychologa Hellviga v jedné odborné kriminalistické publikaci z počátku tohoto století. Uvádí v ní, že lejno je v podstatě oběť božstvu jako něco, co souvisí s osobností obětujícího a vychází z jeho nitra.
Své pověry měli v minulosti i kočující cikáni. Při krádežích ve chlévech, sklepích a kurnících zanechávali v rozích těchto objektů hůl, přičemž věřili, že je ochrání před útokem psů. V jiných případech úmyslně zanechávali na místech činů drobné předměty, jako kousky zrcátek, střepiny skla nebo zelený hrášek.
Ve své podstatě zcela kladnou, téměř bohulibou pověru dodržovali kdysi kapsáři. Jejich „stavovská” čest jim nedovolovala okrást těhotnou ženu. Věřili totiž, že z plodu se zcela jistě vyklube profesionální zločinec.
Naopak, někteří středověcí zločinci pod vlivem pověr páchali úplná zvěrstva. Jsou popsány případy, že vraždili těhotné ženy jen proto, aby se zmocnili plodů, ze kterých vyňali srdce, plíce a játra. Ty pak uvařili a snědli. Věřili, že tak získají větší odvahu a „lotrovství jim déle vydrží”…
Stejně hrůzné a nesmyslné bylo uřezávání prstů mrtvým novorozeňatům, které se po vysušení obalovaly voskem. Sloužily jako svíčky zlodějům, kteří prováděli noční vloupání do obydlí. Byly známy pod názvem „zlodějská světélka” a podle pověry se při jejich záři prohluboval okradeným spánek.
Krutou pověrou bylo poškozování očí zavražděným obětem. Věřilo se, že rohovky očí zanechávají pachatelovu podobu. Proto zločinci polévali oči zavražděných kyselinou, vypichovali nožem či vystřelovali zbraní…
Pověra také mohla stát život věřícího. Ve středověku byly upalovány čarodějnice jen proto, že vařily různé odvary z nesmyslných ingrediencí ve víře, že tím přivolají zázračný účinek. Tak se stávalo, že v jeden den byl zbaven života nebezpečný vrah i negramotná, duchem prostá a na pověry věřící vesničanka. Pověra o „stigmatech” na těle člověka bývala nakonec i přímým usvědčujícím důkazem v inkvizičních procesech.
Na dráhu skutečného zločinu se mohli dostat lidé, kteří podlehli bludnému kruhu pověr. Jedna z pověstí tvrdí, že Uherská baronka Alžběta Báthoryová z čachtického panství, žijící v 16. století, nechala zavraždit přes 600 mladých dívek jen proto, aby získala jejich krev. Věřila prý tomu, že lázeň v krvi pannen vede k omlazení těla a duše.
S pověrou a zločinem souvisela i činnost různých tajných spolků. Při rituálních obřadech a černých mších tekla lidská krev a hasly životy lidí, včetně dětí. Smutnou skutečností zůstává, že zločin maskovaný pověrou se stal také ideovým programem některých sekt v době zcela nedávné. Za všechny je možné jmenovat japonskou sektu Óm šinrijko, americkou Chrám lidu nebo Nebeskou bránu či kanadsko-švýcarský Chrám slunce. K rituálním vraždám v zájmu pověr o zachování rodu či na pokyn čarodějů a vymítačů ďábla dodnes dochází u některých asijských a afrických kmenů (Indie, Libérie).
Dnešní zločinci již vesměs na pověry nevěří. Přestali mít strach ze světské i boží spravedlnosti a nemají strach ani z vyšetřování nebo tvrdého trestu (o krutých trestech už v dnešních pohodových věznicích není ani řeč).
Zásluhu na tom má nejen relativní (mnohdy i faktická) vzdělanost zločinců, ale i uvolněná morálka společnosti, humanizace vězeňství a zrušení trestu smrti. Zvláštním (dosud vědecky neprobádaným) aspektem, mající vliv na ignoraci státní moci v podobě trestu, coby odplaty společnosti za zločin, jsou amnestie prezidenta republiky. Kolik jen vrahů, podvodníků, zabíjejících opilců za volantem a jiných hříšníků získalo od roku 1989 milost od prezidenta republiky? Kolik je vedle toho poškozených (viktim), kteří se „své” spravedlnosti nikdy nedočkají. A to žijeme v demokracii, nikoliv ve středověku.
Jedinému, čemu v každé době všichni zločinci pevně věří je, že nebudou nikdy dopadeni a usvědčeni…
JUDr. Miloslav Jedlička; In: Neviditelný pes, 16. 6. 1999
