Kluci jedni šikovní
2. Listopad 2008 - Zobrazeno: 9,585 x
Když jsem jel v roce 2000 na dovolenou do Skandinávie, z Prahy na Nordkapp a zpět, tam přes Norsko, zpátky přes Švédsko, dvakrát 4 000 km, tak mi jednu chvíli někde u severonorského městečka Alta prdly nervy, jak se jednoduše česky říká, a já na chvíli sešlápl pedál plynu k podlaze. Jet totiž prakticky celou cestu po E6 na sever „osmdesátkou” (jak je zde nařízeno), fakticky od sjezdu z dálnice kousek za Oslo, to vydrží jen silné povahy.
Snažil jsem se snad tenkrát dohnat ranní časový deficit způsobený delším vyvalováním ve spacáku a pomalým balením, a tak jsem překročil rychlostní limit. No, víc jak 110 km/hod. jsem rozhodně nejel, ale co čert nechtěl, ze skrýše za jakousi boudou u silnice (stejně jako u nás) se vyhoupl pomalovaný Ford s policistou za volantem a mně bylo jasné, že bude zle. Okamžitě jsem poslušně snížil na předepsaných „80″ a při vědomí, že mi na Nordkapp zbývá ještě několik stovek kilometrů, tiše jsem klel. Kolega v norské policejní uniformě (tenkrát to ještě byl kolega) se mi posadil za zadek auta a „vyučoval mne”. Pravda, já jeho taky. Chvílemi jsem snížil na „padesátku”, když se jelo po rovině, chvílemi jsem v zatáčkách přidal. Takhle jsme spolu laškovali přes 10 kilometrů. Dodnes nevím, proč mne nezastavil, když jsem očividně spáchal dopravní zločin. Asi bych se mu přiznal a nejspíš bych ani moc neprotestoval; nedělám to nikdy. Pak najednou z ničeho nic odbočil. Čekal jsem, jestli si mne „nepřebere” kolega z dalšího okrsku. Nestalo se tak, nicméně až na Nordkapp jsem dojel předepsanou „osmdesátkou”. Každému, kdo se mne pak ptal, jaká byla dovolená v Norsku jsem říkal: „Fajn, ale jízda po norských silnicích vyžaduje řidiče s opravdu zdravými nervy.”
Za pravdu mi asi dá i Mathias Fredriksson, elitní švédský běžec na lyžích, který to v Norsku s rychlostí za volantem také přehnal (dlužno dodat, že o něco více jak já). „Norští policisté jej zastavili ve chvíli, kdy na úseku s povolenou rychlostí 80 kilometrů v hodině jel rychlostí 146 km/h,” napsal podle zprávy ČTK Týden.cz (25. 10. 2008). A hned z toho hrozil kriminál. V Norsku se totiž opravdu s přestupci moc nepárají.
Fredriksson přišel okamžitě o řidičák, protože jeho překročení rychlosti bylo kvalifikováno jako výrazné, což je podle tamních právních norem považováno za kauzu hodnou projednání u soudu. Ten rychlému běžci napařil trest odnětí svobody na 16 dnů. “Přiznal jsem se na místě, nebylo co zapírat. Doufám ale, že za mříže nakonec nebudu muset,” komentoval hned po soudním líčení svůj prohřešek pro švédská média vítěz Světového poháru z roku 2003.
Podle dostupných informací z médií předaly norské úřady případ do Švédska a lyžařův advokát věří, že Fredriksson si trest bude moci namísto ve věznici odpykat například doma s tzv. “elektronickými pouty”. Řidičský průkaz již Fredriksson dostal zpátky.
Proč tento případ, kterému naše sdělovací prostředky zase až tak moc pozornosti nevěnovaly, připomínám?
Zaprvé proto, že i v Evropě jsou země, kde jde z policajtů „strach” - v tom dobrém slova smyslu. Mají autoritu, a když někoho načapají, že spáchal protiprávní jednání, jsou nekompromisní a také neúplatní. Já si navíc myslím, že tomu je i proto, že když jednají takto tvrdě, což je nepochybně správné, vždy za sebou cítí podporu nadřízených, resp. státu. To u nás je po „ostrém zákroku” proti zločinci obvykle v prvním kole čeká skandalizující reportáž v televizi s oznámením, že případ šetří inspekce ministra. To se to pak slouží, že?
Za druhé, právní systém těchto zemí je „vymakaný” a především vyvážený z hlediska prevence a represe. Tam není potřeba dělat po každých volbách pseudo-reorganizace, jako to předvedl například současný ministr Langer s Policií ČR. Jak ukazují dosavadní výsledky jeho vedení rezortu, jemu nešlo o posunutí již vybudovaných postulátů v obsahu a systému práce naší policie o další kus dál, ale pouze o vymetení jemu nepohodlných funkcionářů a odborníků, kteří se mu nebáli postavit, stejně jako „starých struktur”; a za druhé splnit volební vizi jeho strany, že je třeba vybudovat „krajské policejní správy” v šesti mini-krajích, ať to stojí, co to stojí - hlavně když budou funkce pro kamarády. Paradoxně, právě krajské bašty jeho spolustraníků před pár dny rozmetali voliči. Ostatně ke kvalitě reformních kroků na vnitru (a policii) se velmi ostře vyjádřil jeho výše postavený stranický kolega Pavel Bém (a nejen on), když řekl pro Právo (1. 11. 2008), že „Langerův rezort neobstál při objasňování vládních reformních kroků”. Za „zločin a diverzní akci ministerstva vnitra” navíc označil jmenování plk. Červíčka - bývalého šéfa kriminálky v Náchodě, posléze celostátního šéfa dopravní policie - ředitelem Správy hl. m. Prahy PČR (budoucího Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem v Praze - viz příloha k zák. č. 273/2008 Sb.), což dosud snad nejotevřeněji a tudíž i nejobjektivněji zhodnotil nedávno „odejítý” špičkový policejní odborník Vladimír Zimmel na webu iDnes.
Za třetí, proč Fredrikssonovo porušení zákona v Norsku zmiňuji je to, že časový interval mezi spácháním přestupku a odsouzením (tedy uzavřením případu) byl z pohledu naší justiční praxe rekordně krátký. A určitě v tom nehrálo žádnou roli, že se jednalo o pětatřicetiletého švédského lyžaře, nepochybně velké sportovní osobnosti nejen své země, který má ve sbírce stříbro z mistrovství světa v roce 2001 v běhu na 15 km klasickou technikou, další medaile z MS a olympijských her za štafetové závody. Jak rychle u nás pracují soudy? Raději nekomentovat.
A zase bychom mohli namítat a filozofovat a diskutovat a hádat se, že spíše jak od základu všechno přeorávat - aby co nejvíce vynikla osobnost (ne odbornost) ministra, tahající v daném okamžiku za opratě - a přitom vymetat ostřílené bojovníky se zkušenostmi a dělat jiné zbytečnosti, by více prospěšné bylo pokračovat v dlouhodobých koncepcích boje se zločinem (a ony byly dávno definované), rozvíjet spolupráci především s rezortem spravedlnosti, dopravy a zdravotnictví - a to i za cenu „opisování” od těch zemí, ve kterých to dobře funguje.
(Foto autor)
Jan Hlaváček, 1. 11. 2008
