50 let Kriminalistického ústavu, aneb Jako na houpačce

12. Prosinec 2008 - Zobrazeno: 12,213 x

Jsou nejméně tři důvody, proč se mi nechtělo psát o 50. výročí Kriminalistického ústavu Praha. Zaprvé, nejsem žádný historik ani badatel typu Dr. Žáčka, který i z pozitivních faktů vztahujících se k éře socialismu dovede vykřesat zločin proti demokracii. Kriminalistický ústav a jeho lidé prožili 3/5 doby v socialismu. Za druhé, výklad dějin vždy náleží vítězům (to platilo, platí a platit bude), bez ohledu na to, jestli se přičinili, anebo se jen vychloubají cizím peřím. V dané chvíli k vítězům nepatřím. A za třetí, oficiální oslavy už v nedočkavosti proběhly, doufám, že ke spokojenosti zúčastněných, a já už si vlastně ani nevzpomínám, proč jsem nebyl pozván na vědeckou konferenci, jejíž konání jsem navrhl již před dvěma roky, ostatně jako skoro všechno ostatní, co bylo ve scénáři oslav. Nemělo pak ani cenu si chodit pro medaili, kterou jsem vymyslel, zvláště když ji za vynikající podíl na rozvoji ústavu dostali i lidé, kteří v ústavu ještě ani nebyli.

Ona ta moje nechuť oslavovat má nejspíš souvislost s tou slavnou reformou policie, ve které už pro mne nezbylo místo.

Ostatně, zajímají někoho detaily z historie jakéhosi, nota bene policejního ústavu, když dnes máme na programu důležitější věci? Chce se někdo ohlížet dozadu? Vždyť v průběhu reformy policie mohou vadit některé dříve vybudované postuláty, dokonce mohou vadit i konkrétní lidé. Vím o čem mluvím.

Jak ukazuje současná realita, není zase tak velký problém likvidovat vybudované a uklízet nežádoucí, a naopak zřizovat „nové”, což je hned prezentováno jako geniální, objevné a jediné možné. Při staré pravdě, že všechno už tady jednou bylo, si dovoluji skromně namítnout, že to co se dnes v Policii ČR děje vlastně není žádná reforma (o slovu reforma mám naprosto jinou představu), nýbrž úplně normální vývojová etapa v budování policejní složky a přizpůsobování úkolů policie jednak reálným potřebám obyvatel státu a jednak mezinárodnímu společenství, do kterého jsme byli nově začleněni. Vše je odvislé od současných politických a ekonomických podmínek státu a potřeb společnosti. Proto se o ní vyjadřuji jako o pseudo-reformě. A ještě. Na můj vkus nepovažuji za správné, že v mnoha směrech postrádá kontinuitu na již vykonanou práci předešlých generací policistů. To proto, že je motivována politicky, nikoliv věcně.

*   *   *

Musím přiznat, že v době vzniku Kriminalistického ústavu mi bylo 9 let. Myšák Mickey měl v té době už 30 let. Chodil jsem do třetí třídy ZDŠ a o životě jsem nevěděl vůbec nic. Natož o nějakém Kriminalistickém ústavu a jeho otci zakladateli, Dr. Bohuslavu Němcovi.

Z jiného pohledu však - celou polovinu svého dosavadního života jsem spojil s Kriminalistickým ústavem, což jsou 3/5 jeho života. Skutečně, 1. července 1978 jsem tam nastoupil (to už jsem byl u Veřejné bezpečnosti 8 let) a 31. května 2007 jsem byl odtud vyhozen. Nemusím proto nikoho přesvědčovat, že o ústavu něco vím. O čem ale hovořit, aby to nebylo vnímání jako „jájismus”, což je metoda vlastní jiným?

Co se mimo jiné událo v roce 1958

  • v Praze se konalo zasedání RVHP, které rozhodlo o výstavbě ropovodu Družba;

  • Mao Ce-tung odstoupil zúřadu předsedy ČLR, ale nadále zůstal předsedou strany;

  • Nikita Chruščov se naopak pár měsíců před tím stal předsedou vlády SSSR;

  • Charles de Gaulle se po vleklé vládní krizi vrátil do čela vlády aměl před sebou vyřešení nepokojů v Alžírsku;

  • Ernesto Che Guevara zaútočil vlistopadu na hlavní města Kuby Havanu apřipravil tak půdu pro konečný útok Fidela Castra ajeho věrných, který převzal moc na Kubě 1.den vnovém roce;

  • dva letouny BOAC Comet 4 JetLiner letecké společnosti British Airways uskutečnily první zaoceánský let a oba doletěly; jeden letoun startoval zLondýna, druhý z New Yorku; let z Londýna trval pouhých 10 hodin a 13 minut, ten v opačném směru rekordních 6 hodin a 11 minut;

  • Elvis Presley narukoval do americké armády a byl vyslán do německého Friedbergu;

  • v Bruselu bylo na jaře zahájeno EXPO 1958, kde byl jedním znejvětších lákadel model sovětského Sputniku, který byl vypuštěn na podzim 1957;

  • brazilský fotbalista Pelé poprvé zazářil na MS vkopané ve Švédsku, které vyhráli Brazilci před domácími fotbalisty;

  • v Maďarsku byl popraven bývalý ministerský předseda Imre Nagye, který oznámil během povstání vlistopadu 1956 vystoupení Maďarska zVaršavské smlouvy;

  • v „silikonovém údolí” vAmerice sestrojil technik firmy Instruments Jack S. Kilby první integrovaný obvod skondenzátory, kterému se dneska jednoduše říká čip;

  • do představení věhlasného prvního Personal Computer System2 Model 25 firmou IBM zbývalo 23 let,

  • do přistání člověka na měsíci 11 let,

  • do vraždy Kennedyho 6 let,

  • a do vyhlášení socialismu vČeskoslovensku 2 roky!

 

Historie Kriminalistického ústavu

(1945 - 1958)

K těm několika náhodně vybraným událostem onoho slavného roku 1958 je nutné přičíst ještě jednu velmi významnou událost - 12. prosince 1958 byl vydán rozkaz ministra vnitra Rudolfa Baráka č. 166/1958, kterým byl zřízení Kriminalistický ústav Hlavní správy Veřejné bezpečnosti.

Fakticky to bylo tak, jak shrnul v pracovní studii kolega Milan Kupka, že v článku 172 cit. rozkazu je zmíněno vydání Statutu Hlavní správy Veřejné bezpečnosti, který byl zveřejněn v příloze č. 1 k cit. čl. 172 RMV č. 166/1958. Tam, v hlavě II - Organizační struktura HS-VB, byl uveden pod písm. ch) útvar s názvem kriminalistický ústav.

Této události ale předcházelo nejméně 13 let geneze, když nebudeme chtít násilně pronikat hlouběji do historie s cílem tvrdit, že historie Kriminalistického ústavu začala v dobách Protiwenského, nebo - nedej bože - v éře Jana Evangelista Purkyni, či snad dokonce při zrození světa. 

Rozhodně ale lze tvrdit, že Kriminalistický ústav byl přímým pokračovatelem Vědecko-technického odboru HS-VB, který byl zřízen tajným rozkazem MV č. 32/1956, stať 4. Před tím, od roku 1945, existovaly v organizační struktuře Kriminální ústředny MV oddělení „T” (technické) a oddělení „I” identifikační.

Nechci přeskakovat dějinná období a tím pádem opomíjet nepopiratelný význam činnosti specializovaných složek prvorepublikové policie či četnictva. Éra četnictva, včetně jejich podílu na vývoji kriminalistické techniky, je znamenitě popsána např. Michalem Dlouhým.

Vraťme se tedy do roku 1945, kdy vznikl Sbor národní bezpečnosti (SNB), protože zřejmě tam jsou novodobé kořeny kriminalistické techniky naší policie.

Základy kriminální služby v osvobozeném Československu byly položeny výnosem ministerstva vnitra  ze dne 30. 7. 1945 o organizaci československé kriminální služby. V rámci Veřejné bezpečnosti se postupně konstituovala nová pracoviště kriminální policie zabývající se kriminalistickou technikou a expertizami. Právní rámec byl těmto pracovištím postaven až vydáním zákona č. 149/1947 Sb. (z 11. 7. 1947), kterým byl ustaven SNB, jehož třetí složkou byla kriminální služba. Výnosem MV č. 1960/194-10/12-47-III/2 z 10. 12. 1947 se výkonnou složkou kriminální policie stala Kriminální ústředna. V její struktuře bylo vytvořeno, jak už bylo uvedeno, samostatné oddělení „T” (technické), které zahrnovalo mechanoskopickou a balistickou expertizu, fotografickou dokumentaci, diagnostické pracoviště a malou chemickou laboratoř, a samostatné oddělení „I” (identifikační), jež zahrnovalo daktyloskopickou registraci, monodaktyloskopickou expertizu a malou biologickou laboratoř. V roce 1950 sem přibyla písmoznalecká expertiza, do té doby vykonávaná soukromými znalci, v roce 1951 se rozšířila pracoviště biologie a chemie a přibyla defektoskopie a metalografie.

Na jaře 1949 se Kriminální ústředna stala 4. sektorem velitelství Veřejné bezpečnosti, jehož součástí bylo i technické oddělení, které vzniklo sloučením samostatných oddělení „T” a „I”.

K velkým organizačním změnám došlo v roce 1953 spolu s vytvořením Hlavní správy Veřejné bezpečnosti (HS VB). Její součástí se stal Vědeckotechnický odbor, do jehož čela byl jmenován mjr. JUDr. Bohuslav Němec. Právě tento neobyčejný organizátor, v dnešní terminologii opravdový manažer, současně propagátor moderních kriminalistických metod, který dokázal motivovat své podřízené a podnítit jejich aktivity rovněž i k lektorské a publikační činnosti, sám výborný redaktor a publicista, a mimochodem člověk s nemalými kontakty na tehdejší mocenské struktury, včetně prezidenta republiky, se spolu s několika věrnými spolupracovníky nejvíce zasloužil o pozdější vznik Kriminalistického ústavu.

Z historického hlediska je zajímavé, že legislativně byla nová organizace HS VB, fungující od roku 1953, včetně Vědeckotechnického odboru, definována až tajným rozkazem ministra vnitra č. 32/1956 z 1. 3. 1956 (příloha č. 2, hlava II., písm. ch)), jak je uvedeno výše.

Rok 1953 nelze považovat za mezník vztahující se pouze k budování ústředního řídícího orgánu Veřejné bezpečnosti. Vedení HS VB usilovalo o podstatnější zkvalitnění zajišťování důkazních materiálů pečlivým ohledáváním a dokumentací míst trestných činů, k čemuž měla přispět i kriminalistická technika. Na kvalitnějším vyšetřování zločinů se proto začala větší měrou podílet i kriminalistickotechnická oddělení vznikající u krajských správ VB, která byla od roku 1957 začleněna do vyšetřovacích odborů VB. Tato pracoviště se postupně stala mobilní a byla schopná zajišťovat komplexní kriminalistickotechnickou práci na místech závažnějších trestných činů. Současně prováděla i výkon jednodušších expertiz. Personálně byla také připravena zajišťovat výkon civilní a vojenské pyrotechniky. Na každém okresním oddělení VB pak byl z řad vyšetřovatelů vyšetřovacích skupin ustanoven jeden pracovník (kriminalistický technik), který byl vyškolen k provádění základních kriminalistickotechnických úkonů.1

Tento nový požadavek praxe se odrazil i v učebních osnovách resortních škol MV. Metodické řízení krajských i okresních pracovišť kriminalistické techniky zajišťoval Vědeckotechnický odbor HS VB.

(1958 - 1966)

Jestliže jsem výše uvedl, že by zřejmě nebylo správné hledat kořeny Kriminalistického ústavu někdy před II. sv. válkou (i když by to nebylo nic proti ničemu), ví se docela přesně, že poprvé použil název Kriminalistický ústav autor článku „Stopy paklíče v dosickém zámku”  ppor. VB Jan GARGELA. Článek byl publikován v časopisu Kriminalistický sborník  č. 11/1958, s. 487, tedy někdy v listopadu 1958.

Oficiální vznik Kriminalistického ústavu se datuje dnem 12. 12. 1958. V již jednou citovaném rozkazu ministra vnitra je uvedeno2: „V důsledku organizačních změn ve Veřejné bezpečnosti vydávám v příloze tohoto rozkazu nový Statut Hlavní správy Veřejné bezpečnosti. Ukládám náčelníkovi hlavní správy VB seznámit v potřebném rozsahu se Statutem HS-VB příslušníky Veřejné bezpečnosti. Současně ruším dosud platný Statut HS-VB, který byl vydán v příloze č. 2 k čl. 32 TRMV č. 32 ze dne 1. března 1956.”

Vytvořením Kriminalistického ústavu byl de facto zrušen Vědeckotechnický odbor. Kriminalistický ústav zůstal samostatným článkem organizační struktury Hlavní správy Veřejné bezpečnosti (například vedle odboru boje proti kriminálním trestným činům, odboru boje proti rozkrádání a spekulace (písm. d) a e)), odboru vyšetřování (písm. g)) či odboru operativně pátracího a povolovacího (písm. h)).

V článku 11 cit. přílohy rozkazu č. 166/1958 jsou vymezeny hlavní úkoly Kriminalistického ústavu:3

„Řídí výkon kriminalistické práce ve VB. Provádí znalecké posudky v oboru technické kriminalistiky pro všechny orgány ministerstva vnitra na dožádání prokuratur a soudů, rovněž všechny identifikační práce z hlediska daktyloskopie. Posílá své pracovníky podle závažnosti případů a speciálnosti trestných činů na místa, kde trestný čin byl spáchán. Zevšeobecňuje vědecko technickou práci VB pomocí vydaných učebních textů a časopisu „Kriminalistický sborník”. Zavádí a propaguje používání vědecko technických prostředků v boji s trestnou činností. Organizuje kriminalistický kabinet hlavní správy VB, a udržuje styk s vědeckými institucemi v oboru kriminalistiky. Předchází úrazům odstraňováním výbušnin a munice školenými pracovníky VB.”

Rozkaz ministra vnitra, ze kterého jsem citoval, byl zrušen až v roce 1973 a byl nahrazen rozkazem ministra vnitra č. 27/1973.

Kriminalistický ústav byl od roku 1958 koncipován jako specializované resortní pracoviště určené k řízení výkonu kriminalistickotechnické činnosti v tehdejším bezpečnostním sboru a současně byl ústředním orgánem pro výkon kriminalistických expertiz na území Československa, které prováděl na dožádání orgánů činných v trestním řízení.

V průběhu let 1958 - 1965 byly v Kriminalistickém ústavu postupně zaváděny moderní přístroje, což umožňovalo používat v expertizní činnosti nové metody zkoumání. Ve fyzikálně-chemické laboratoři byly například instalovány Heyrovského polarograf a první československý plynový chromatograf. Pro analýzu léčiv se začala používat tenkovrstvá chromatografie.

Aplikovaný vědecký výzkum a metodické řízení byly ze strany pracovníků nově vzniklého Kriminalistického ústavu realizovány a prezentovány především rozsáhlou publikační a vzdělávací činností. Rád bych z této etapy existence Kriminalistického ústavu několika větami připomenul publikační činnost, které se tehdy za zdmi ústavu výjimečně dařilo.

Po vydání publikace Základy kriminalistiky4 od autorského kolektivu vedeného JUDr. Bohuslavem Němcem (1954), která byla v praxi velice oceňována pro svou stručnost, autentičnost a názornost, a několika dalších titulech (mezi které lze počítat například i publikaci Lékařská kriminalistika5 (1955) od věhlasného soudního lékaře prof. MUDr. Edvarda Knoblocha), začal kolektiv odborníků Kriminalistického ústavu HS VB, opět řízený Bohuslavem Němcem, soustřeďovat podklady k vydání rozsáhlého publikačního projektu, několikasvazkové „Učebnice kriminalistiky”. Mělo se jednat o první ucelené dílo o československé kriminalistice určené především pro praxi.

Učebnice kriminalistiky byla původně koncipována do dvou dílů, ve kterých měla být samostatně pojednána problematika kriminalistické techniky, včetně expertizní činnosti, a kriminalistické taktiky - metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů.6 Později však dospěl autorský kolektiv k názoru (zřejmě v závislosti na množství soustředěných podkladů), že budou vydány tři díly o celkem osmi až devíti svazcích.7

Nakonec se podařilo vydat „jen” dva díly učebnice - první díl o třech svazcích v původně plánovaném rozsahu (1959, 1959, 1963) a třetí díl o dvou, nikoliv čtyřech plánovaných svazích (oba 1966). Bohužel, světlo světa už nespatřil díl druhý (pravděpodobně dvousvazkový), který měl pojednávat o kriminalistické taktice a metodice vyšetřování jednotlivých trestných činů.

Podle neoficiálních informací získaných od pamětníků byl rukopis z větší části napsán, ale neprošel schvalovacím řízením kvůli nekomplexnosti. Později (po roce 1968) se stalo vydání tohoto dílu politicky neprůchodné kvůli autorům, kteří se znelíbili tehdejší politické moci. V odborných kruzích se traduje, že část vytvořených rukopisů byla později použita v kriminalistických monografiích vydaných Právnickou fakultou Univerzity Karlovy.

I když původní záměr autorů vydat celkem třídílnou osmi až devítisvazkovou učebnici nebyl zcela naplněn, i tak se jedná o mimořádně obsáhlé dílo, které významně ovlivnilo především kvalitu tehdejší kriminalistické praxe. Je také nezpochybnitelné, že z tohoto díla kolektivu pracovníků Kriminalistického ústavu čerpali všichni budoucí autoři československých, resp. českých kriminalistických učebnic. Mimochodem, v evropské ani světové literatuře není k dispozici podobně rozsáhlý a na svou dobu tak odborně vyzrálý publikační ekvivalent.

Další významná publikace vydaná Kriminalistickým ústavem začátkem 60. let -  a v praxi snad ještě oblíbenější než Učebnice kriminalistiky - nesla název „Kriminalistická příručka”. Toto dvousvazkové dílo bylo vydané v mnoha desítkách tisíc výtisků ve dvou vydáních: 1. svazek v roce 1960 a 1967, 2. svazek v roce 1961 a 1987. Ačkoliv se jednalo o neprodejnou (zapůjčovanou) služební pomůcku, o její praktické významnosti či užitnosti a hlavně popularitě svědčí fakt, že všechna mnohatisícová vydání beznadějně skončila v rukách policistů a jen zcela výjimečně ji někdo z nich při odchodu, například do důchodu, vrátil.

První svazek Kriminalistické příručky nesl podtitul „orientační kriminalistické minimum pro pracovníky VB a StB”. Na více jak čtyř stech stranách formátu A6 v modrém (později červeném) plastovém obalu (odtud se bere označení „kapesní formát”) bylo soustředěno vysoce přehlednou formou moudro generací kriminalistů. Příručka obsahovala čistě praktické návody týkající se postupu na místě činu, způsobu vyšetřování nejrůznějších závažných trestných činů, provádění procesních úkonů, dále pak vysvětlující základy identifikace osob a věcí byly oproštěny od všelijakých vědeckých úvah a hlavně zbytečných slov. Doposud žádnému autorovi později vydaných kriminalistických publikací ă la „příručka” se nic podobného nepodařilo napsat. Vždycky se místo syntézy nejpodstatnějších zásad práce jednalo o mnohoslovné a i zbytečně podrobně vysvětlující texty.

Rozdíl mezi prvním (1960) a druhým (1967) vydáním tohoto svazku spočíval v rozsahu publikace (druhé vydání mělo o 100 stran více), ale především v doplnění několika důležitých kapitol (například Výslechy svědků a podezřelých osob) a v lepší propracovanosti textu.

Druhý svazek Kriminalistické příručky nesl podtitul „terminologická a obrazová část”. Smyslem příručky bylo poskytnout pomůcku všem orgánům činným v trestním řízení, aby nazývaly jednu věc stejným pojmem. A to se dokonale podařilo, jak se nakonec potvrdilo v praktickém užívání příručky.

Vzhledem k tomu, že v tehdejším Československu se užívaly dva úřední jazyky, je nutné zdůraznit, že se vlastně jednalo o dvě samostatné knihy vydané ve dvou jazykových mutacích. Pravda, náklad české a slovenské verze byl rozdílný (při druhém vydání v roce 1987 se tisklo 20 000 výtisků české a 10 000 výtisků slovenské verze). V příručce bylo soustředěno okolo 4 000 nákresů týkajících se člověka, předmětů osobní potřeby, nářadí, předmětů a strojů vyskytujících se v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, ke kterým byl vytvořen přesný terminologický popis. Ten vycházel ze státních nebo oborových norem, dílenských výkresů nebo všeobecně uznávané odborné terminologie. Všechny nákresy jsou originály vytvořené grafiky podle předloh.

Mimořádná náročnost vytvoření tohoto svazku Kriminalistické příručky i jeho reedice (náročnost organizační, autorská, ale hlavně finanční) nedovolila v pozdější době zopakovat další vydání. Paradoxně ani v době výpočetní techniky není šance vytvořit to, co se povedlo na začátku 60. let, resp. v 70. letech při přípravě nového vydání. Problém není jen v obrovském množství nových předmětů, kterými je dnes člověk obklopen, ale především v neexistenci normovaného pojmosloví. Nemluvě o tom, že náklady na knižní tisk šestisetstránkové kapesní příručky by zřejmě dnes nikdo nezaplatil a nosit při sobě speciální datový zápisník ještě není obvyklé pro každého.

Publikační aktivity odborníků z Kriminalistického ústavu rozhodně pozitivně ovlivňovaly i celkovou úroveň časopisu Kriminalistický sborník, který začala v lednu roku 1957 vydávat Hlavní správa Veřejné bezpečnosti. Faktickým gestorem nového časopisu byl opět mjr. JUDr. Bohuslav Němec, který se stal vedoucím redakční rady a odpovědným redaktorem. V české (ale nejspíš i v zahraniční) časopisecké tvorbě není mnoho odborných titulů, které vychází nepřetržitě přes padesát let. Časopis si od počátku zachovává kasuistický charakter. V dobách své největší slávy vycházel v nákladu až 28 000 výtisků. Z publikovaných statí čerpaly odborné informace generace kriminalistů, vyšetřovatelů, právníků, soudních lékařů, prokurátorů či soudců, a i když v určitých dobách byly na jeho stránkách prezentovány i nejrůznější politicky zabarvené statě, nelze ho hodnotit jinak než pozitivně. O zvláštním renomé časopisu vypovídají případy, kdy byl nalezen u obviněných například při domovní prohlídce.

(1966 - 1989)

Od roku 1966 byl Kriminalistický ústav konstituován jako vědeckovýzkumné pracoviště v oboru kriminalistika a jako centrální expertizní pracoviště Veřejné bezpečnosti. Ústav získal nadresortní charakter. V té době byl Kriminalistický ústav oceněn prezidentem republiky státním vyznamenáním - „Řádem rudé zástavy”. Bylo to nepochybně ocenění práce lidí, kteří v ústavu v té době působili a není třeba v udělení řádu hledat nějaké politické pozadí.

 Bylo pro mne opravdu mimořádným překvapením, že jsme nikde nedohledali dokumenty nebo fotografie o tom, kdy a jak bylo toto státní vyznamenání lidem z ústavu předáno. Pátrali jsme v archivech vnitra, Muzeu Policie ČR, v Kanceláři prezidenta republiky i v soukromém archivu Bohuslava Němce. Dochovala se jen fotokopie certifikátu k vyznamenání, která visí v kabinetu KÚP. Pouze z vyprávění pamětníků vím, že vyznamenání převzal náčelník ústavu Bohuslav Němec snad od vedoucího kanceláře prezidenta republiky někdy začátkem roku 1966.

Řády a medaile patří k vojensky organizovaným sborům stejně jako pušky, kulomety a miny k válce. Nejsou medaile dobré a špatné; chytří a hloupí jsou lidé. Hloupí z nejhloupějších pak dlouho po válce, když už to není potřeba, zakládají pseudovědecké ústavy a v dávno zapomenutých archivech, navíc z právního hlediska promlčených dokumentech, hledají nepřítele tam, kde už dnes nejsou, vyrábí různé mystifikace, a také se fotografují s vrahy (jako třeba pan Žáček s Mašíny) - to všechno ve snaze za každou cenu udržet diktaturu moci. Protože když se lidi bojí, drží hubu a krok.

Změny ve státoprávním uspořádání ČSSR vynucené politickými změnami po roce 1968 se promítly i do organizace tehdejšího SNB. Se vznikem federativního státu souviselo vytvoření Federální správy Veřejné bezpečnosti (k 1. 4. 1971), do které byl začleněn i Kriminalistický ústav, jenž získal nový dovětek v názvu - Kriminalistický ústav Veřejné bezpečnosti Federální správy Veřejné bezpečnosti. Tento název nesl až do zrušení Sboru národní bezpečnosti v roce 1990.

Většinu období byl organizačně relativně samostatným útvarem Federální správy VB, jen krátkou dobu byl podřízen náčelníkovi Federální kriminální ústředny FS VB.

Kriminalistický ústav měl díky prozřetelnosti svých vedoucích pracovníků štěstí na téměř padesátiletou historii bez změny názvu. To ani zdaleka neplatí o jiných našich policejních útvarech, včetně řídící instituce kriminální služby. Tak či onak, dovětky názvu užívané v různých letech mj. naznačují složitost vývoje československého, resp. českého policejního sboru.8

V roce 1972 začal Kriminalistický ústav vydávat časopis „Odborná sdělení Kriminalistického ústavu“. Tento časopis, v prvopočátku spíše bulletin, vycházel nejdříve nepravidelně. Obsahoval konkrétní odborné rady a doporučení určené především kriminalistickým technikům a expertům. Byly v něm publikovány zejména různé expertizní metody a pracovní postupy. Od roku 1995 dostal novou grafickou úpravu, obsah byl rozdělen do několika rubrik a rozšířil se i počet tiskových stran. Jako druhý tištěný odborný časopis Kriminalistického ústavu vycházel až do roku 2000. Zajímavostí bylo, že časopis neměl redakci. Jeho přípravu k tisku po celou dobu existence zajišťovali jeden až dva pracovníci ústavu více méně coby svoje hobby.

Dva roky na to byla „Odborná sdělení KÚ” nahrazena elektronickým časopisem „KRIMInalistické INFOrmace” (KRIMI-info), který začal Kriminalistický ústav Praha produkovat na intranetové síti Policie ČR a vychází dodnes.

V září 1977 se konalo v Brně XII. mezinárodní kriminalistické sympozium, kde byla představena koncepce třístupňového systému kriminalistickotechnických a expertizních pracovišť VB. Krajská a okresní pracoviště byla vybudována v první polovině 80. let v celé tehdejší ČSSR. Standardní expertizní činnost v oboru kriminalistika se tak přiblížila místu činu, což bylo hlavní motto projektu. Současně byly vydány příslušné resortní normy vymezující činnost těchto pracovišť a byla zahájena odborná příprava kriminalistických techniků a expertů. Kriminalistický ústav stál v čele pokroku v oboru kriminalistika a současně metodicky řídil ostatní specializovaná pracoviště. Vydal desítky monografií a stovky statí a natočil řadu instruktážních filmů.

Dlužno dodat, že mezinárodní kriminalistická sympozia byla organizována mezi státy východního bloku již od roku 1961. Původně se jich zúčastňovali experti z jednotlivých kriminalistických ústavů těchto zemí. Díky vzájemné výměně informací se tak například podařilo současně v několika státech rozvinout zkoumání mikrostop, zavést fonoskopickou expertizu apod. Dominantní roli na cestě pokroku tenkrát sehrávaly především kriminalistické ústavy tehdejších NDR, prokuratury SSSR, Bulharska a Československa.

V návaznosti na závěry brněnského sympozia byly v roce 1979 vydány9 resortní normy vymezující činnost těchto pracovišť a detailně definující výkon kriminalistickotechnické a expertizní služby (známé Instrukce ke kriminalistickotechnické činnosti SNB - SNB-krim-I-1 a Instrukce k expertizní činnosti SNB v oboru kriminalistické techniky - SNB-krim-I-2).

Obě instrukce autorsky vytvořili pracovníci Kriminalistického ústavu, přičemž do nich zapracovali všechny nové poznatky získané z praxe a aplikovaného výzkumu z období 60. a 70. let. Svým rozsahem a formou se ve skutečnosti jednalo o další rozsáhlé „publikační dílo”, které na dlouhé roky posloužilo kriminalistické praxi.

Instrukce byly naprosto nesystémově zrušeny10 v rámci porevolučního legislativního shonu, ve skutečnosti jenom kvůli označení „SNB” v názvu a textu. Paradoxně se ale pak obě normy dále mnoho let v praxi užívaly (neboť náhradou nic lepšího legislativní útvar Ministerstva vnitra nenabídnul), dokud se nepodařilo (nikterak snadno) prosadit vydání „série” Závazných pokynů policejního prezidenta č. 100/2001, č. 4/2000, č. 141/1999 novelizovaného č. 135/2001, které byly opět napsány pracovníky Kriminalistického ústavu.

Není čas podrobně vzpomínat na všechny události tohoto velmi plodného období historie KÚP. Připomenu už jen stručně:

Po brněnském sympoziu byla nově koncipována odborná příprava kriminalistických techniků a expertů. Od roku 1978 prošli kvalifikačními a specializačními kursy ve školním zařízení MV v Pardubicích všichni „staří” i nově náborovaní kriminalističtí experti, což bylo celkem několik stovek pracovníků z Čech Moravy i Slovenska. Většinu výuky v kursech zabezpečovali nejlepší experti ústavu.

Kromě jiného vydal ústav v období let 1983 - 1990 v edici „jednotná řada publikací Kriminalistického ústavu” čtyřicet kriminalistických monografií, metodik a příruček. Tyto publikace byly určeny především pro potřeby specializovaných kriminalistickotechnických a expertizních pracovišť Veřejné bezpečnosti a dále pro potřeby resortního školství.

Jak již bylo uvedeno, Kriminalistický ústav v té době také novelizoval již zmíněnou Kriminalistickou příručku, sv. 2 a dále se podílel na natočení více než třiceti titulů odborných instruktážních filmů.

Do nebývalé metodické činnosti ústavu je nutné započítat i bezpočet přednášek pro výkonné policisty a další orgány činné v trestním řízení. I tak nemůže být výčet této činnosti úplný.

Naprosto ojedinělým projektem té doby bylo znovuobnovení kriminalistického kabinetu11. Téměř ve stejném místě, kde byla ještě před válkou vybudována někdejší expozice, jenž byla doplňovaná v 50. a 60. letech a nakonec začátkem 70. let zrušena, byl značným nákladem vybudován „Kabinet pokrokových zkušeností VB” obsahově zaměřený na kriminalistickou techniku, expertizní činnost a kriminalistickou taktiku a metodiku. Architektům se podařilo soustředit na relativně malé výstavní ploše poznatky několika generací pracovníků Kriminalistického ústavu, včetně nejrůznějších exponátů.

Po roce 1989 se na čas stal kabinet vítanou expozicí kriminalistiky i pro širší odbornou veřejnost, dokonce jej začaly navštěvovat i delegace zahraničních studentů práv, zejména ze SRN. Po částečné úpravě interiéru dnes slouží vedle svého původního poslání i jako konferenční místnost ústavu.

(1989 - 2007)

 Sametová revoluce v roce 1989 neměla podstatný vliv na plně funkční systém kriminalistickotechnických a expertizních pracovišť ani na jejich fungování, kromě toho, že z ústavu z nejrůznějších příčin odešla asi polovina kvalifikovaných expertů.

Složitý vnitropolitický vývoj v počátku 90. let  však přinesl mnoho polovičatých nebo zcela špatných řešení, která nikterak nepřispěla k rozvoji ústavu. Z dnešního pohledu se například jeví jako absurdní Dohoda mezi federálním ministerstvem vnitra a ministerstvem vnitra ČR o poskytování odborných služeb na úseku kriminalistickotechnické a expertizní činnosti v oboru kriminalistiky a činností souvisejících, kterou podepsali 18. února 1992 tehdejší ministři Jan Ruml a Tomáš Sokol. Připomínám, že tehdy existovaly tři státní policejní sbory. V podstatě šlo o zajištění bezúplatného poskytování expertizní činnosti ze strany Kriminalistického ústavu pro potřeby výkonných policejních útvarů spadajících do řízení republikového ministerstva vnitra ČR. Jak se později ukázalo, tlak na uzavření této dohody ze strany MV ČR se opíral o fámu, že Kriminalistický ústav se chce komercionalizovat a že policejní útvary Ministerstva vnitra ČR budou muset za znaleckou činnost Kriminalistickému ústavu platit.12 Zkomercionalizovat a de facto vytunelovat Kriminalistický ústav však ve skutečnosti chtělo několik jednotlivců, kteří z ústavu odešli, ale „ucítili” jeho neskutečně vysokou hodnotu.

Teprve až rozpad Československa a vznik Policie České republiky (1. 1. 1993) přinesl řadu změn organizačního a koncepčního charakteru. Nový název ústavu - Kriminalistický ústav Praha - je chráněn pěti ochrannými známkami.

Důvod, proč jsem nechal název ústavu právně chránit je dosti prozaický. Nejspíš se mi podařilo zamezit odcizení tohoto „domácího stříbra” policie. A potom - šlo mi o to, aby všichni byli nuceni „povinně” vyslovovat v názvu ústavu slovo Praha, protože po rozpadu státu mi bylo jasné, že Prahu zná celý svět. Slovensko, Slovinsko či Jugoslávii si celý svět plete dosud. A Česko, to je pojem, který se hned tak nechytne.

Ústav jsme nechali nově zapsat s novým rozsahem věcné působnosti do Seznamu znaleckých institucí, který vede Ministerstvo spravedlnosti. V hodině dvanácté se nám podařilo bez jakéhokoliv pověření nadřízených zapsat jako znalecká pracoviště Policie ČR i odbory kriminalistické techniky a expertiz správ krajů a Správy hlavního města Prahy Policie ČR. Pokud bychom to neudělali, zanikly by.

Po delimitaci třetiny tzv. „federálního majetku” na Slovensko se podařilo vybavit jednotlivé laboratoře ústavu špičkovou přístrojovou technikou, čímž se Kriminalistický ústav Praha stal v řadě směrů srovnatelný s obdobnými pracovišti v západní Evropě. To trvalo asi do roku 1996-7. Později registruji opačný trend.

Rozdělení státu přineslo na téměř 10 let velmi citelné ochlazení vztahů se Slováky. Velmi niterně jsem prožíval fakt, že jsem se osobně podílel na vybudování OKTE na čtyřech slovenských správách VB, podílel se na vyškolení všech tamních expertů, zajišťoval jsem nakoupení potřebné techniky pro OKTE - a přesto jsem já i několik mých pracovníků byl slovenskými kolegy považován za „škodnou”. Stalo se totiž, že řádově 30 či 40 bývalých kolegů hlavně z Bratislavy demonstrativně spálilo Osvědčení o způsobilosti k vykonávání expertizní činnosti, aby dali najevo, že „dosť bolo Prahy”.

Zpátky nás dali dohromady prakticky až Poláci, když navrhli vytvoření triády - spolupráce tří ústavů z Varšavy, Bratislavy a Prahy. A prakticky až nástup Ondreje Laciaka do funkce ředitele KEÚ PZ SR mne donutilo přehodnotit minulost.

Dne 30. 3. 1998 jsem dostal, coby ředitel Kriminalistického ústavu Praha vyrozumění, že jsem byl jako statutární představitel přijat za řádného člena European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI), čímž se ústav stal prvním policejním pracovištěm působícím v oficiálních evropských strukturách. Pracovníci ústavu se plně zapojili do činnosti ENFSI a pracují ve většině pracovních skupin ENFSI. Zorganizovali jsme 1. setkání expertů působících v oboru kriminalistická počítačová expertiza, 13. setkání představitelů ENFSI, které se uskutečnilo v Praze v květnu 2001 a posléze řadu dalších setkání pracovních skupin.

V ENFSI jsme patřili k tygrům. Hned po přijetí jsme začali pro ENFSI připravovat Quick Report (obrazový bulletin ze setkávání představitelů ENFSI). Z každého setkání jsme zpracovali fotografické galerie a také natočili dokumentární filmy. Vysloužil jsem si za to neoficiální titul „Oficiální papparazzi ENFSI”.

Poté, co jsem byl vyhozen z KÚP, jsem obdržel jako druhý člověk v Evropě ocenění ENFSI nazvané Award of Merit (Vyznamenání za zásluhy).  

 

Kriminalistický ústav a jeho ředitelé

Když jsme připravovali bulletin k setkání představitelů ENFSI v Praze v roce 2001, vymysleli jsme, že na jedné z úvodních stran budou podobenky dosavadních náčelníků a ředitelů, kteří ústav řídili. Bylo to celkem 11 mužů.

Nezapomněl jsem v editorialu zdůraznit, že ústav nebudovali jen a pouze jeho šéfové, ale především stovky (a možná tisíce) jeho pracovníků. Toto jsem zdůrazňoval a zdůrazňuji vždycky, i nyní. Více či méně kvalitní odborníci, kteří se v průběhu uplynulých 50 let vystřídali v jeho laboratořích a kancelářích, vybudovali dobré jméno ústavu, jehož 50letou existenci nám leckde závidí. A dovoluji si sám sebe opravit, že z historického hlediska rozhodně není rozhodující, jestli to byli více či méně kvalitní odborníci. Prostě byli to lidé se svými klady i zápory, jako všude jinde. Zaslouží si uznání všichni, ať byli takoví či makoví.

Nejspíš hodně času by zabralo pouze předčítání osobních dat mých 10ti předchůdců a časových intervalů, ve kterých vykonávali nejvyšší řídící funkci v ústavu. Ostatně toto již bylo publikováno a zájemci si to mohou dohledat.

Bohuslav NěmecPokusím se jednotlivé osobnosti připomenout jen několika osobními vzpomínkami. Tedy s výjimkou prvního ředitele, plk. Dr. Bohuslava Němce. Toho jediného jsem osobně neznal, i když jeho knihy jsem svého času znal skoro nazpaměť. Vzpomínám si jen, jak někdy koncem května roku 1980 jsem potkal na chodbě pplk. Antonína Víta, tehdejšího šéfa oddělení mechanoskopie a balistiky. Šel v černých šatech a řekl mi: „Byl jsem na pohřbu Bohouše Němce a byl jsem tam z ústavu sám. Je mi z toho smutno…” I takto se podepsala na lidech normalizace. Báli se jít na pohřeb svému bývalému šéfovi, kterého strana a vláda postavila začátkem 70. let div ne mimo zákon. Dr. Němec byl náčelníkem ústavu 11 let.

Miroslav ProtivinskýProf. Miroslav Protivinský ústavu šéfoval jen krátce, asi rok a půl, na začátku normalizace. Dlouhých třicet let jsme se ale potkávali. Když jsem získal zpět do ústavu vydavatelství Kriminalistického sborníku, věděl jsem, že pan profesor musí být členem redakční rady. Neodmítl. Nakonec mne přesvědčil k napsání společné publikace (Praktická kriminalistika). Jeho osm křížků na krku vůbec neznamená menší výkonnost. Je obdivuhodný.

Pavel VojnaTaké pplk. Dr. Pavel Vojna, stejně jako prof. Protivinský doktor věd, řídil ústav kratší dobu, byť se významně zasloužil o jeho rozkvět a mezinárodní uznání. Byl prvním vědeckým tajemníkem a také zástupcem náčelníka. Dr. Vojna byl mimořádně tvořivý a „psavý” a v této odbornosti mne také vyškolil. Napsal bezpočet odborných statí, podílel se na tvorbě vysokoškolských učebnic, ale hlavně ve spolupráci s mnoha pracovníky ústavu vytvořil dvě základní instrukce v oboru kriminalistické techniky a expertiz, podle kterých Veřejná bezpečnost a pak i Policie ČR pracovala skoro čtvrt století. Úžasné a nepřekonatelné dílo. Až do jeho smrti jsme byli dobří kamarádi.

Eduard PálkaPlk. Eduard Pálka řídil ústav mezi roky 1972 až 1976, pak byl nucen svoje místo uvolnit pro svého nástupce ze Slovenska. Traduje se o něm, že byl výborný detektiv a vyšetřovatel. Byl nejvyšším vedením resortu několikrát pověřen řízením speciálních vyšetřovacích týmů, jako například ten, který objasňoval a objasnil vraždu Cervanové v Bratislavě. Až do roku 1981 pak vykonával funkci zástupce ředitele, ale výrazná stopa po něm nezůstala.

Štefan KordíkNecelé čtyři roky řídil Kriminalistický ústav genmjr. Štefan Kordík, který přišel ze Slovenska. Tam byl odvolán z funkce náměstka slovenského ministra vnitra. Dalo se tušit, že nikoliv za zásluhy. Pan generál byl bývalý voják Svobodovy armády, která se probila Duklou, životem byl již notně unavený, měl nevhodnou životosprávu, a navíc byl v trvalém sporu se svým spolubojovníkem z fronty, tehdy náčelníkem Federální správy VB plk. Jozefem Vadovickým. V jeho éře ústav „běžel” setrvačností, avšak za značného přispění několika mladých a schopných náčelníků oddělení.

Ľudovít MartinecGenerála ve funkci vystřídal mladý vědec, absolvent dvou vysokých škol, chemik a farmaceut, dřívější náčelník OKTE Správy hl. m. Bratislavy, doc. pplk. RNDr. PhMr. Ĺudovít Martinec, CSc. Ve funkci náčelníka ústavu setrval jen pět měsíců.

Jaroslav TrnkaPlodné období v ústavu následovalo s nástupem bývalého zástupce ředitele Správy VB z Českých Budějovic a také Správy hl. m. Prahy plk. JUDr. Jaroslava Trnky. Také on nešel do Prahy za odměnu, ale protože se neshodl s tehdejším ministrem Obzinou ve věci působení Státní bezpečnosti v roce 1968. Tento zkušený policejní funkcionář VB vedl ústav ve funkcích zástupce a náčelníka mezi roky 1979 až 1988. V té době se dokončily a do praxe dotáhly závěry XII. mezinárodního kriminalistického sympozia v Brně. Došlo k několika dílčím organizačním změnám ve struktuře ústavu, podařila se nakoupit řada nových analytických přístrojů. Jediné, co se nepovedlo, to byl nedůstojně uskutečněný odchod plk. Trnky do důchodu. Tehdy jsem netušil, že za pár let potká něco podobného i mne.

Zdeněk KonrádRok před revolucí byl jmenován náčelníkem Kriminalistického ústavu dříve vysokoškolský učitel pplk. JUDr. Zdeněk Konrád, CSc. Také on vsadil na několik mladých a progresivních spolupracovníků, které neváhal ustanovit do řídících funkcí. Zásadnějším způsobem se změnila vnitřní organizace ústavu. Byl ochoten naslouchat názorům kolegů a pomáhal realizovat novinky. V jeho éře jsme do ústavu dostali první počítače, za jeho šéfování byl například položen základ pro nové oddělení počítačové kriminality. Svým klidným a uváženým postojem přispěl k provedení ústavu v revoluční době (1989) bez vážných incidentů a personálních třesků. Ty přišly až později. Ve funkci náčelníka byl do konce roku 1990. Odešel budovat Policejní akademii ČR.

Jiří NajmanTři měsíce (nejkratší dobu) ho v nejvyšší funkci nahradil jeho tehdejší zástupce, pplk. Ing. Jiří Najman, CSc., který krátce před tím přišel z Technické správy FMV, bývalého útvaru StB, díky čemuž neměl šanci ve funkci zůstat.

Jaroslav MayerS nástupcem promovaného pedagoga plk. Jaroslava Mayera nastalo další dlouhé a plodné období ústavu. Bývalý expert oddělení biologie musel z ústavu odejít z politických důvodů začátkem 70. let, v r. 1974 pak i z Veřejné bezpečnosti. Vrátil se 15. 3. 1991. Měl nelehký úkol: Připravit ústav na plnění nových porevolučních úkolů a začlenit ho do nově budované struktury Policie ČR. Nebylo to jednoduché. Bylo třeba například bojovat s názory o začlenění ústavu pod Úřad kriminální policie. Díky mnoha našim studiím a publikačním výstupům bylo nakonec výsledkem zásadní a definitivní vyčlenění ústavu jako samostatného policejního útvaru s celostátní působností.

Bohužel, v té době se proti ústavu zásadním způsobem postavily jeho „děti”, tedy OKTE správ krajů. Snaha o centralizaci kriminalistickotechnické znalecké činnosti se nezdařila, naopak odstředivé tendence sílily a trvají dodnes.

Slovenské OKTE se odtrhly již v roce 1992 de facto násilně a vytvořily proti všem tehdejším právním regulativům slovenský kriminalistický ústav. Bylo to rok před rozpadem federace.

Budování nového porevolučního Kriminalistického ústavu se neobešlo bez částečné personální obměny pracovníků. Jenže, pod vlivem uvolněné morálky ve společnosti - jakési tendenci k „polidšťování” policie - a řadě dalších faktorů se u řady nově příchozích pracovníků projevovala dosti výrazná nekázeň a to, co nebylo dříve absolutně možné. Například diskutovali o rozkazech, utajované skutečnosti jim připadaly zbytečné, obětavost pro kolektiv byl neznámý pojem, hlavní a zásadní pro ně byla osobní práva, takže i takové přesčasy nebo výjezd na místo činu se stávaly pro mnohé problémem.

Jelikož v té době byla „ruka páně otevřená”, v ústavu se naopak podařilo obměnit přístrojové vybavení, vozový park a třeba také velmi zastaralé kancelářské vybavení. Přišly i další počítače.

Měl jsem to štěstí, že Jaroslav Mayer si mne vybral jako svého zástupce. Nebudu daleko od pravdy když uvedu, že byl velmi tolerantní k mým nápadům a podporoval veškerou moji činnost v oblasti řízení a publikační činnosti. Vzájemně jsme si důvěřovali až do jeho odchodu do důchodu jsme velmi úzce spolupracovali.

Návrh kandidáta na nového ředitele ústavu měl sice určitý vývoj, ale konečné rozhodnutí náměstka policejního prezidenta Jana Zátorského v můj prospěch se obešlo bez větších otřesů. Tedy kromě toho, že s mým jmenováním ne zcela souhlasil tehdejší policejní prezident Oldřich Tomášek. Dal mi ale šanci. Do funkce mne jmenoval až po více jako půlročním nejdříve neoficiálním, posléze oficiálním pověření dne 1. 1. 1998.

 

Skoro současnost

Zopakuji, že v Kriminalistickém ústavu jsem pracoval od 1. 7. 1978 do 31. 5. 2007. Po vysoké škole jsem začal pracovat na oddělení krim. fotografie, podotýkám, že jsem byl zařazen na středoškolské tabulce.

Po určité době jsem dostal za úkol vybudovat organizačně-metodickou skupinu. V té době jsem současně plnil též roli kancléře, jak se takové funkci říká dnes. Díky tomu jsem byl vždy u zdroje informací. O náplni práce již bylo řečeno výše.

S nástupem náčelníka Zdeňka Konráda do funkce jsem byl nejdříve ustanoven vedoucím oddělení a vzápětí vedoucím odboru. Pod mým řízením jsme mj. budovali oddělení počítačové expertizy, videoexpertizy, kriminalistickou dokumentaci včetně topografie a další pracoviště.

Zhruba rok poté, co přišel do ředitelské funkce Jaroslav Mayer, jmenoval mne náměstkem ředitele KÚP. Již příští měsíc byly funkce náměstků u samostatných útvarů zrušeny. Formálně jsem se vrátil do funkce vedoucího odboru, leč „náměstka” jsem de facto vykonával dál. Ostatně, k 1. 1. 1993 byla znovu zřízena funkce nově nazvaná zástupce ředitele, do které jsem byl ustanoven a pracoval jsem v ní až do 31. 8. 1997, kdy jsem byl po odchodu Jaroslava Mayera do důchodu pověřen funkcí ředitele ústavu.

Co se nám podařilo vymyslet, uskutečnit, dokázat…

(Poznámka: Nevím jak napsat následující řádky, protože stejně budou považovány za “jájismus”. Nedá se nic dělat. Snad jen doplním, že jsem měl většinou štěstí na lidi, se kterými jsem pracoval, kteří byli ochotni moje nápady a rozhodnutí uskutečňovat, rozvíjet a vylepšovat, kteří mne na druhou stranu motivovali, inspirovali, podporovali a kteří de facto vykonali to, na co jsme společně přišli. Byla to fajn práce.)

  • vytvořili jsme novou organizační strukturu ústavu, která měla logické členění a byla postavena na věcné působnosti, nikoliv na loajálních persónách, pro které byly vymyšleny funkce; ostatně, vždy jsem dbal na kvalitním personálním obsazení vedoucích pracovníků, ačkoliv to mnohdy bylo velmi složité;

  • zhruba každý rok jsem prováděl menší či větší změny v organizační struktuře i v personálním obsazení funkcionářů (dynamika vývoje);

  • zavedl jsem systém pravidelných porad a trvale ho vylepšoval;

  • usoudil jsem, že nemohu nechat podřízené bez informací - tak vznikly videojournály, kterých jsem na vnitřní televizní síti ústavu odvysílal 333; významně pomohli tři kolegové z odd. videoexpertiz;

  • z videojournálů vzniklo několik video-občasníků, které byly distribuovány vybraným policejním útvarům;

  • Zástava KÚPposiloval jsem hrdost k Policii ČR a ke Kriminalistickému ústavu - vytvořili jsme Zástavu KÚP, plakety, logo, existuje ochranná známka KÚP;

  • demonstroval jsem úctu ke spolupracovníkům tím, že jsem zavedl:

    • Výroční cenu ředitele KÚP,

    • při prosincovém pracovním setkání byly nejlepší pracovníci KÚP oceňováni povýšením, udělováním medailí, odměn,

    • Cenu za celoživotní mistrovství určené kriminalistickým technikům a expertům,

  • Medaile Policie ČR (1. řada)navrhl a připravil jsem ve spolupráci s Václavem Špálou náměty na medaile Policie ČR, které graficky zpracoval medailér Vlastislav Housa,

  • později jsem připravil spolu smedailérem Vladislavem Mašatou druhou řadu medailí Policie ČR,

  • vsadil jsem na širokou mezinárodní spolupráci - ENFSI, 13. setkání představilů, setkání několika skupin ENFSI v Praze, Quick report; úzká spolupráce s FBI - CODIS nebo Interpolem - konference; „triáda” skolegy s Polska a Slovenska, aj.; zavedl jsem funkci překladatelky, a nejenom proto, že sám neumím anglicky;

  • získali jsem peníze na zahraniční služební cesty, čímž se nebývalým způsobem zvýšil počet kontaktů řadových pracovníků KÚP se zahraničními partnery;

  • pod vlivem ENFSI jsme se začali připravovat na akreditaci; tento proces byl dokončen po mém odchodu;

  • vsadil jsem na vědecký výzkum a technický rozvoj - při velkém třesku po r. 1993 jsem doslova zachránil odbor TR FSVB (Ing. Bachman a spol.), ve struktuře ústavu vždy toto pracoviště fungovalo, i když se občas objevovaly tlaky na jeho zrušení;

  • toto pracoviště jsem vždy uhájil a naopak, do vínku jsem jim přidal informatiku;

  • ve spolupráci s tímto oddělením se mi podařilo uvést do praxe autorský nápad na vytvoření informačního systému FODAGEN;

  • postupně jsme výzkum napojili na projekty Phare;

  • obnovil jsem Vědeckou radu KÚP a vytvořili jsme sekce (a la ENFSI),

  • prosadil jsem vytvoření funkce vědeckého tajemníka, ze kterého byl posléze ustanoven druhý zástupce ředitele KÚP;

  • celoživotně jsem rozvíjel, ať jsem byl vjakékoliv funkci, metodickou činnost ústavu - kursy krim. techniků a expertů, certifikace způsobilosti expertů a zavedení jejich celostátní evidence, publikace, články, videojournály, občasníky, instruktážní filmy, ale i náměty pro Českou televizi - viz např. náměty k filmům Relikviář sv. Maura nebo Vážený Leonide Iljiči, též poradenství k filmům Proměny zločinu aj.;

  • mohu vzpomenout i nesčetná vystoupení v médiích, vždy s propagací KÚP a práce jeho lidí,

  • mým celoživotním hobby je publikační a redaktorská činnost - připomenu: jednotná řada publikací (40 titulů), novela Kriminalistické příručky, „záchrana” Kriminalistického sborníku, který měl být zrušen, jehož redakci jsem převzal do KÚP, redigování Odborných sdělení KÚ, zavedení KRIMI-info, naprogramování první webové stránky Kriminalistického ústavu (1996) … bulletiny atd.; publikace Praktická kriminalistika, bezpočet odborných článků;

  • systematicky a promyšleně jsme se věnovali zvyšování odborné úrovně podřízených a výchově mladých - semináře, besedy, školení či kvalifikační kursy;

  • velmi atraktivní a v Policii ČR ojedinělé byly branně bezpečnostní cvičení vHřešihlavech, která získala přezdívku BBC; bohužel, mým nástupcem byla BBC zrušena;

  • dokázal jsem sehnat prostředky na celkovou rekonstrukci objektu Školicího arekreačního centra v Hřešihlavech; bohužel, nedočkal jsem se jeho znovu zprovoznění, protože jsem tam již na „stříhání pásky” nebyl pozván;

  • docílil jsem nebývalého prostorového rozšíření KÚP; získal jsem pro ústav objekt Bartolomějská 12, zbytek prostorů v objektu Perštýn 9/II, a tak se mohlo vytvořit nebo zrekonstruovat několik nových laboratoří, kanceláří a provozních místností (genetika, LABUS, počítačová expertiza, logistika, fono a video expertiza, speciální biologie, fyzika, chemie, balistická zkušebna, topografická skupina, knihovna, podatelna a její sklady, daktyloskopie, EURODAC aj.); impozantní je také nový vchod do objektu;

  • připravil jsem vytvoření skladu chemikálií a záložního zdroje energie;

  • usiloval jsem o výstavbu nového objektu pro Kriminalistický ústav, za tím účelem vznikla prostorová a architektonická studie nového KÚP,

  • v průběhu let 1989 až 2007 došlo k nárůstu odborných pracovníků ústavu z 96 na cca 180;

  • nová vozidla, přístroje …

Udělal jsem také fůru chyb a naštval hodně kolegů. Dodatečně se jim omlouvám.

Jan Hlaváček, 12. prosince 2008

(Ilustrační foto archiv autora)

 

1) Pješčak,  J. a kol.: Základy kriminalistiky. Naše vojsko. Praha 1976.
2) Rozkaz ministra vnitra č. 166 z 12. 12. 1958.
3) Rozkaz ministra vnitra č. 166 z 12. 12. 1958, příloha č. 1, čl. 11.
4) Němec, B. a kol.: Základy kriminalistiky, vyd. HS VB, Praha 1954.
5) Knobloch, E.: Lékařská kriminalistika, vyd. St. zdrav. nakl., Praha 1958.
6) Němec, B. a kol. Učebnice kriminalistiky, 1. díl, sv. 1, s. 13.
7) Němec, B. a kol. Učebnice kriminalistiky, 3. díl, sv. 1, s. 11.
8) Pro zajímavost jsou plné názvy Kriminalistického ústavu seřazeny v historickém sledu (hlavní název je zkrácen na „KÚ”): 1958 - KÚ Hlavní správy VB, 1966 - KÚ Veřejné bezpečnosti, 1971 - KÚ Veřejné bezpečnosti Federální správy VB, 1978 - KÚ Federální kriminální ústředny Federální správy VB, 1980 - KÚ Veřejné bezpečnosti Federální správy VB, 1991 - KÚ centrály federální policie, 1991 - KÚ federální kriminální policie Federálního policejního sboru, 1993 - KÚ Ústředny kriminální policie Federálního policejního sboru, 1993 - Kriminalistický ústav Praha Ústředny kriminální policie Policejního prezidia ČR, 1994 - Kriminalistický ústav Praha Ústředny kriminální policie Policie ČR Ředitelství služby kriminální policie, 1995 - Kriminalistický ústav Praha Policie ČR.
9) Viz Nařízení náměstka ministra vnitra ČSSR č. 20 z 10. 7. 1979 o vydání Instrukce Instrukce ke kriminalistickotechnické činnosti SNB a Instrukce k expertizní činnosti SNB v oboru kriminalistické techniky. In: Věstník federálního ministerstva vnitra, částka 20 z 16. 7. 1979.
10) Pokyn ministra vnitra č. 5 z 19. 1. 1999, kterým se zrušují některé interní akty řízení. In: Věstník ministerstva vnitra částka 5 z 19. 1. 1999.
11) Trnka, J.: K závěrům vědeckovýzkumné činnosti ve Veřejné bezpečnosti na léta 1986 - 1990, Kriminalistický sborník, 1986, 5, s. 258.
Podrobněji Doležalík, S.: Kabinet pokrokových zkušeností v činnosti VB na Kriminalistickém ústavu, Kriminalistický sborník, 1988, 8, s. 379 - 381.
12) Mayer, J.: Dohoda mezi federálním ministerstvem vnitra a ministerstvem vnitra ČR o poskytování odborných služeb na úseku kriminalistickotechnické a expertizní činnosti v oboru kriminalistiky a činností souvisejících, Odborná sdělení KÚ č. 1/1992, s. 1 - 5.