Cyril Musil - příběh o kulaku Studnickém
19. Prosinec 2008 - Zobrazeno: 7,098 x
Za dva měsíce začne v Liberci FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování. Mezi lyžaře, kteří byli u zrodu závodního lyžování ve 20. letech min. st., patří i Cyril Musil. Narodil se 26. listopadu 1907 ve Studnicích u Nového Města na Moravě. Zemřel 17. dubna 1977 v Collingwoodu, přičemž z pera do pera literátů se opisuje věta „za nevyjasněných okolností“. Lze ale míti za to, že nikdo z nich neměl možnost prostudoval spisy Kanadské jízdní policie. A pokud ano, je otázkou, zda-li tamní policie měla zájem zveřejnit vše o „kulaku Studnickém“, jak stojí na náhrobní desce jeho hrobu v Torontu.
Pravda, pokud jde o příčinu Musilovy smrti, jinou větu napsal ve spisu vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu (ÚDV): Ke smrti Cyrila Musila lze uvést, že ten byl na rozdíl od Ottové (Eda Ottová publikovala 24. 12. 1992 v časopisu Nový domov, Scarborough, Canada článek s názvem „Ze života politických vězňů“, kde na str. 3 použila tvrzení, že „záhada jeho smrti nikdy nebyla vysvětlena“) ve skutečnosti zavražděn z celkem banální příčiny. Ani vyšetřovatel ÚDV však nic bližšího nevysvětluje a nerozvádí, a ani neupřesňuje, odkud nabyl důkaz ke svému tvrzení, takže samotné úmrtí Cyrila Musila zůstává stále nejasné.
Veřejnost se tedy musí spokojit s tím, že Cyril Musil byl nalezen mrtev 22. dubna 1977 ve svém penzionu nesoucím název „Cyril Musil Ski Shop and Motel“ v malém tehdy desetitisícovém městečku Collingwood ležícím pod Modrými horami a současně na pobřeží Georgianské zátoky Huronského jezera, asi 100 km severozápadně od Toronta ve státě Ontario (Kanada), kam se uchýlil po emigraci.
Po těžkých začátcích, kdy bydlel údajně ve stanu, střílel vlky a prodával jejich oháňky za 5 dolarů kus, vybudoval podruhé v životě lyžařský penzion s prodejnou lyžařského náčiní, založil lyžařskou školu a snil tam svůj velký sen o návratu do vlasti. Vyplývá to z jeho zachovalé korespondence sestře Emilii Dvořákové z roku 1968.
Je zajímavé co píše v dopisu z 20. 6. 1968: „Jeden z našich (…co se minulý týden vrátil, když zjišťoval poměry o vás…) byl v Novém Městě a u pumpy se ptal na mne a dostal ohromné informace, pumpař mluvil pravdu, jenže říkal, že já jsem milionář v Canadě, ale já nejsem, mám jen slušné živobytí a jsem váženým občanem… Chci rozhodně přijeti příští rok, ale rok je dlouhá doba. Zde v Canadě za sobotu a neděli se zabije až 300 lidí… Jezdím ve dne, jezdím v noci, jezdím dobře, ale nikdy, když vyjedu z domu, nemůže nikdo říci, že se vrátí zpět. Některá rodina má až 5 vozů, děti, kluci, slepé báby, ožralci, gangsteři, všechno jezdí. Ze silnic tahají vraky a na televizi ukazují obrazy. Polovina z toho jsou vraždy, což nikdo nevyšetřuje (podtrženo autorem). Proto Ti píši pravdu, kdybych – z vyšších příčin nemohl přijet - aby aspoň někdo, kdo válku prožil, jako partyzán, podal svědectví. Boží mlýny melou pomalu a jistě.“
Obava o vlastní život měla v případě Cyrila Musila reálný základ. A nejeden. Pomineme-li nesčetné příhody, které prožil v době 2. světové války a při nichž šlo skutečně o život (popisuje je Zdeněk Jelínek v brožuře „Cyril Musil – kapitoly z historie odboje na Českomoravské vysočině“, vyd. N. Město na Moravě, 1992; třeba jak se dostal do přestřelky s německou policií u lihovaru v Novém Městě, když doprovázel parašutistu Aloise Vyhňáka, který měl splnit zvláštní úkol: zajistit vyslání letadla pro dva organizátory odboje, prof. Grňu a gen. Lůžu), jeho zkušenosti z akcí organizovaných československou rozvědkou po té, když pobýval po emigraci v Rakousku a Německu, naučili Musila být celý život ve střehu. Třikrát ve své blízkosti objevil člověka, který užíval jeho vlastní jméno. To byl způsob, jak měl být čs. rozvědkou vypátrán a odvlečen zpět do Československa. Dvakrát unikl o vlásek smrti. Poprvé ve Frankfurtu nad Mohanem, kde na něho agent vystřelil dvě rány z bezprostřední blízkosti. Naštěstí netrefil. O zlomek vteřiny unikl v Norimberku úderu vedeném plnou lahví piva, která měla rovněž ukončit jeho život. Ujel do Kanady, kde spoléhal na větší bezpečí. Zůstane nezodpovězenou otázkou, čí ruka vlastně skončila jeho život.
Valná část ze 70letého života Cyrila Musila byla prodchnutá řadou období a skutků, o kterých v jistých dobách „mluviti stříbro – mlčeti zlato“. Eda Ottová ve svém článku píše: „Cyril Musil nedostal po válce žádné ocenění, po roce 1948 byly zamlčeny jeho odbojová činnost, ale také jeho lyžařské úspěchy byly vymazány z dějin lyžování. Byl šestinásobný mistr ČSR a Polska, zúčastnil se zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu v r. 1936, kde získal nejlepší středoevropské umístění.“
Všechny příměry stran charakterizování Cyrila Musila vztažené k dnešní době nejspíš neobstojí, protože slova jako hrdina, zrádce, zločinec, terorista či hazardér, užívané v jiných dobách v souvislosti s jeho osobou, nelze pojmově naplnit bez časové souvislosti. Jedno je jisté: Cyril Musil byl tvrdohlavý a velmi odvážný chlap, byl mimořádně fyzicky disponovaný („Cyrilova lyžařská minulost ho dobře připravila na noční pochody na lyžích i se značným zatížením na zádech“ – citace Edy Ottové), byl to oddaný vlastenec („…já sám jsem byl toho náhledu, že práce pro vlast se neplatí, proto jsem také odmítl po válce mi nabízené výhody…“ - dopis C. M. sestře z 30. 4. 1968), který při všem co vykonal nepřemýšlel o svém blahu, ale vždy myslel na vyšší cíle. A za to tvrdě pykal.
Patřil k 25 občanům z Nového Města na Moravě uvězněným celkem na 321 roků v období po komunistickém převratu v roce 1948, jak spočítala Konfederace politických vězňů.
Komunistický žalář ho tvrdě poškodil na zdraví, ale nezlomil. Byl zatčen 8. srpna 1949 (tj. týden před narozením autora této statě). Odvedlo si ho osm příslušníků Státní bezpečnosti přímo z pastvy od Pohledecké skály nad Novým Městem, jak zaznamenal historik Zdeněk Jelínek. Následovaly výslechy, mučení, bití, pálení, pokusy o vynucené přiznání. Nepravdivě vypracovanou žalobu byl bitím donucen podepsat. „Člověk v mých letech četl toto přiznání 1 ½ hodiny. Pak chtěl, abych toto přiznání podepsal. Řek jsem, nemohu to podepsat, protože tam není za mák pravdy. Ten, co to četl odešel a přišli čtyři muži; neuměli česky, zavřeli okna a začali mě bít, hlava nehlava. Když jsem viděl, že by mě utloukli, tak jsem ten výmysl podepsal. Hned potom mi zavázali oči, strčili mě do auta a dlouho někam vezli. Čekal jsem, že mě někde v lese odstřelí…“ Hodili ho do tmavého sklepa, kde podle zvuku věžních hodin poznal, že je v Jihlavě.
Bylo mu dáno za vinu, že měl v držení větší množství zbraní. To ani Musil nikdy nepopíral. Ve válce je několikrát použil. Ty, na kterých StB postavila obžalobu, ale pocházely z doby, když s učitelem Polcarem odzbrojili německý oddíl ustupující na konci války přes Studnice. Další zbraně na konci války odkoupil od Rusů a Rumunů. Celou sbírku 42 zbraní, z nichž některé měly historickou hodnotu, chtěl později věnovat Horáckému muzeu v Novém Městě. Mnoho dalších zbraní a válečnou munici, které nalezl na svých pozemcích, zakopal, aby se nestala neštěstí, jako když studentům Karlu Fialovi a Zdeňku Slámovi vybuchla pod rukama při neodborné manipulaci pancéřová pěst.
Pravá podstata uvěznění Cyrila Musila byla samozřejmě jiná. Jednalo se o jeden z mnoha politických procesů 50. let vedených vůči „nepohodlným“ osobám. Musil si hodně pamatoval. Byl přímo napojen na londýnské desanty a tím i západní rozvědky. Znal detaily okolo protifašistického odboje, který nebyl plně v režii Rusů, jak to bylo po válce vtloukáno veřejnosti do hlavy. Znal jména lidí, kteří nepřešli na stranu komunistů, znal ale také skutky lidí, kteří na stranu komunistů přešli. Prostě stal se nepohodlný z řady důvodů. A byl to tvrdohlavý kulak, který navíc odmítl spolupracovat s novou poúnorovou garniturou a udávat StB své bývalé spolupracovníky. V období strachu vyvolaného rudým terorem nejspíš doplatil i na zbabělost těch, kvůli kterým nasazoval život. Pár sousedů o něm zřejmě řeklo víc, než se zakládalo na pravdě.
Na podzim 1949 byl Cyril Musil odsouzen na 20 roků těžkého žaláře. Soud byl tajný. Rozsudek nikdy nedostal. Neviděl ho nikdo a není ani v archivech. Odvezli ho na Bory. „…to vám řeknu, hotové peklo. Neuvěřitelné normy, hlad, bití…“ píše podle jeho vzpomínek Zdeněk Jelínek. Vážně onemocněl. Odvezli ho do Ilavy, vězení v malé povážské obci ležící mezi Dubnicí nad Váhem a Povážskou Bystricí. Do Studnic to odtud bylo vzdušnou čarou nějakých 175 km na západ.
S trochou štěstí, ale především díky obrovským zkušenostem získaným v odboji, se mu podařilo z vězení uprchnout a hlavně přežít. Utíkal se spoluvězněm Ladislavem Kozdíkem. Už tehdy byl nejspíš rozhodnut, že musí opustit vlast. „Prožil jsem hlad, když jsem utekl z vězení, po tři dny jsem ohříval velký kámen suchými součky v horách; součky nedělají ani kouř ani světlo a na ohřátém kameni jsem se vyspal; nic jsem nejedl po 3 dny, tak jsem zmátl policii jen 5 km od Ilavy,“ píše C. M. sestře v dopisu z 24. 6. 1968.
Podle Zdeňka Jelínka využil Cyril Musil situaci, když se v Ilavě dostal poprvé na práci venku a měl čistit zanesené kanály. Dozorce poodešel za roh, on vzal v koutě třímetrovou ocelovou trubku a přeskákal přes tři zdi. O ostnatý drát si utrhl podrážku. Obnovila se mu zlomenina kosti v chodidle. Protože byl pronásledován psy, musel skočit do Váhu. Asi po týdnu stráveném v Bílých Karpatech na pomezí Slovenska a Moravy se vydal k domovu. „Byl to můj nejtěžší a nejdelší závod,“ píše později. Hladový a zmrzlý došel po několika nocích domů. Tam mu dala máma najíst brambory s mlékem.
Ačkoliv to historik nezaznamenal, nejspíš se zde i naposledy viděl se svou ženou Růženou (nar. 1900 na Kadově) a s dvěma malými dcerami, Marií (nar. 1939) a Dagmar (nar. 1941). Jeho žena byla následně v únoru 1955 zatčena za pomoc manželovi při útěku z vězení a za čtyři měsíce nato byla odsouzena k 17 letům vězení za „velezradu“. V roce 1961 byla propuštěna na amnestii. Zemřela u svých dcer v Karlových Varech 28. 5. 1987. S Cyrilem Musilem se už nikdy neviděla. Ani on o ní neměl žádné zprávy. „Dopisy, jež jsem dostával, byly nečitelné, jen: Milý Cyrile, Tvá Růžena, ostatní bylo zamalováno tuší…“ (dopis C. M. sestře z 30. 4. 1968).
Na Studnicích si odpočinul a spolu s Kozdíkem se vydali k hranici se zastávkou v Hlinném, kde přespali u pana Janů. Od něho dostal mapu a buzolu.
Vyšetřovateli ÚDV se podařilo zmapovat, jak se dostal Cyril Musil a Ladislav Kozdík do Vídně. Důležitý poznatek byl obsažen ve spise týkajícím se trestní věci Zdeny Bartuškové ze Studené na Dačicku. Tato žena byla zadržená 18. 4. 1953, uznána vinnou za „vlastizradu“ a odsouzena na 5 let vězení, propadnutí majetku a ztrátě čestných práv občana. Na milost byla propuštěna 27. 8. 1956.
Zdena Bartušková vypověděla 18. 4. 1990, že dne 7. prosince 1950 za ní přišla Eliška Menšíková z Vlachovic u Nového Města na Moravě a prosila ji, aby ukryla dva politické vězně, kteří uprchli z Ilavy. Jednalo se o Cyrila Musila a ještě jednoho muže, jehož jméno neznala. Oba byli odsouzeni k mnohaletým žalářům za protikomunistický odboj. Skrývali se u Elišky Menšíkové, ale protože ona se bála prozrazení a věděla, že Bartušková ví o hraničním přechodu, kterým manžel Bartuškové převedl ženu s dítětem do západního Německa (za což byl uvězněn), chtěla oba vězně uschovat u Bartuškové, než se podaří připravit jejich přechod přes hranici. „Byla jsem dvě hodiny po porodu pátého dítěte, poslala jsem proto pro bratra Jaroslava Fryče. Bratrovi jsem poradila samotu u Karla Dvořáka, manželova bratrance, a tam se také oba trestanci ukryli. Po vánocích mne Dvořák informoval, že už jsou za hranicemi,“ uvedla Bartušková. V dubnu byl zatčen Jaroslav Fryč, tři týdny na to Bartušková. Byla vyslýchaná za pomoc při útěků vězňů. Znala jenom Musila. K smrti ji vyděsilo, když v protokolu uviděla i jméno Malý, které bylo spojováno s Babicemi. Od té chvíle odmítla vypovídat a zcela až do svého propuštění přestala mluvit. Zbytek trestu prožila v psychiatrické léčebně.
Strašné byly osudy lidí, kterým přišel do cesty Cyril Musil. Nikoliv však jeho vinou. S případem Elišky Menšíkové se svezl další již vzpomínaný lyžař Vít Fousek, otec a děd vynikajících českých lyžařských závodníků pozdějších let. Ale to je jiná kapitola.
Cyril Musil byl na svou dobu špičkový lyžař a velký propagátor tohoto sportu na Vysočině, stejně jako v Kanadě, kam byl nucen se na posledních více jak 20 let svého života uchýlit. Když v 30. letech minulého století zdědil po rodičích statek na Studnicích, postupně ho přeměnil na lyžařský penzion. Po vzoru alpských lyžařských středisek, které měl možnost jako závodník navštívit, nabízel zájemcům o lyžování prakticky z celé republiky seriózní služby. Ubytování a stravování v centru zasněžené Vysočiny bylo jejich základem. Návštěvníkům ale nabízel i obstarání lyží (nejspíš od některých novoměstských výrobců, třeba od firmy Slonek) a zajišťoval jejich servis. V blízkosti penzionu dokonce vybudoval i lyžařský můstek.
Sám byl velmi dobrý lyžař a závodník. Již v době vojenské služby v Jihlavě v roce 1928 se zúčastnil lyžařského kursu na Štrbě ve Vysokých Tatrách. Dosáhl tam nejlepšího umístění v armádních závodech, ve kterých se kromě jiného seznámil s člověk, který za pár let velmi zásadním způsobem ovlivnil jeho další život. Musil sám popisuje (v dopisu sestře z 8. 5. 1968) své seznámení s podporučíkem Karlem Štainerem-Veselým takto: „Po několika zkouškách na sněhu s lyžemi jsem byl vybrán do lyžařského kursu za 6. a 7. divizi do Vysokých Tater na Štrbu. Byl jsem vybaven až moc dobře z Jihlavy. Po krátkém tréninku začaly závody. Byl tam Otek Německý, všichni jej obdivovali, ale těšně před závodem na 3 x 10 km mu někdo odšrouboval vázání s lyží, takže závod nejel. Já jsem jel a udělal jsem nejlepší čas na úseku a přitom samém závodu jsem předjel vyleštěnýho podporučíka a ten mi říkal, co si to dovoluji, že podá protest. Zajímalo mě po závodu, kdo ten panák je, a on to byl pan podporučík Štajner, protest nepodal. Druhý rok 1929 ve Špindlerově Ml. na armádních závodech podal protest proti míře mých lyží a těsně před závodem mně byly vyměněny lyže za širší, což mě připravilo o jisté vítězství. Byl to ten Štajner co štval proti Otkovi Německém a Otek byl přeložen do Karpat do Volového a armádní hlídky vedl po několik let Štajner bez úspěchu. Jak se asi pamatuješ, jezdil jsem za Nové Město se svými kluky tyto hlídky a měl jsem po roky cenu gen. Syrovýho doma (putovní). Na Výrovce jsem předjel s mou hlídkou Štajnera jako vítr a ten v závodu křičel podám protest (nepodal). Jeho poslední hlídka byla v Jánských Lázních, kde jsem poprvé uvedl do lyžařské stopy Víta Fouska, hlídku jsme vyhráli a znova jsme museli předjet Štajnerovu a ten na trati znova podával protest (nepodal). Já jsem pak už nejezdil. Tyto hlídky začal Slávek Kocour (Bohuslav Kosour – pozn. aut.) a Fousek. Roky jsem neviděl ani neslyšel o Štajnerovi, až vypukla válka s Polskem, jednoho rána vyzáblý, zelený v obličeji, umazaný přišel do Studnic, poznal jsem jej, tentokrát už nepodával protest, ale začal mi rovnou povídat co je s ním – utíkal přes Maďarsko za hranice a nemohl projít tak pěšky se vrátil a přímo mě požádal o pomoc… Říkal: Němci válku prohrají. On byl jeden z těch, co pres. Beneš pověřil jakýmsi úkolem, aspoň to mi říkal.“
V jiných dopisech své sestře popisuje, jak vlastně vznikla „Rada tří“. Rada tří byla ilegální organizace protifašistické rezistence. Byla založena v r. 1941 po té, když byla zlikvidována vlastenecká organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Popisuje také, kdo v ní v průběhu války pracoval, jak v jeho penzionu na Studnicích schovával odbojáře v exilu i ruské partyzány, nebo jak převáděl paradesantní jednotky vyslané z Londýna. Jako skutečné detektivky se čtou příběhy ze vzpomínek Cyrila Musila.
„Po válce jako první přijel k nám Grňa a měl jsem příležitost se vyptat, jak je přijmuli v Košicích (…prof. Grňa byl politická hlava organizace a tak bylo usneseno za celý odboj vyslat jej na první jednání vlády do Košic…). Vůbec s nikým nemluvil, nechtěli jej k ničemu pustit, vše bylo hotové a v doprovodu Rusů byla naše vláda po částech svezena do Prahy. Veselý přišel o jeden nebo dva týdny později, jako velký pán přes celou policii a druhá osoba po min. Noskovi. Přijel proto, že měl ještě poschovávané poznámky po vápenkách a vápenných lomech v dírách, a přijel si je vyzvednout… Únor… Rozešli jsme se každý s jiným názorem a jsem tak rád, že můj po 20. letech zvítězil (rozuměj – text píše v r. 1968 – pozn. aut.).
“Veselý ale odešel a začali chodit páni v baloňácích a představili se mi jako páni z Jihlavy, a přímo mě žádali, abych pro ně pracoval. Odmítl jsem rázně, že chci mít klid, že ten klid potřebuji, ale oni byli vytrvalí, chodili asi po měsíc a bylo jim marně říkat, že se nic nikde neděje že jejich práci nikdo nepotřebuje. Slibovali mi místo a jako konečný trumf jsem dostal dopis, že jsem jmenován přes veškerý lyžařský sport, i to jsem odmítl, vzal to myslím četař Tvrzník i s těma výhodama, co slibovali mně, totiž udávat lidi… Ten dopis jsem měl pečlivě schovaný, byl v pravém šuplíku v kuchyni pode dnem. Po tomto dopisu už následovala otrava psa Sultána a 10 dní na to šel jsem na řadu já.“
Co dodat závěrem této vzpomínky na jednu z legend novoměstského lyžování?
Pro nás, pro „poúnorové děti“, bylo jeho jméno tabu. Byl to doslova ekvivalent pojmu „zakázaná cesta“, kde ještě léta po válce bylo možné vyhrabat funkční válečnou munici, z čehož měli více jak děti oprávněnou obavu jejich rodiče. Oficiálně a veřejně se o Cyrilu Musilovi mluvit nesmělo. Řada rodáků však na něho doopravdy nezapomněla. Možná někteří z neznalosti odsuzovali jeho emigraci. Šuškanda o něm vytvářela mýty. Případ novoměstského pumpaře z 68. roku je toho krásným příkladem. Jako sportovec byl ale tiše uznáván stále – byť byly z historických análů jeho sportovní úspěchy vymazány. Falsifikace dějin je ale nám Čechům vlastní odjakživa, takže co proti tomu byl pokřivený životní příběh Cyrila Musila?
Otázka zní, jestli to tak má zůstat napořád. Rozhodně ne. Nové Město na Moravě mnohokrát dokázalo, že si svých rodáků, například kumštýřů či politiků, umí cenit. Jak v dobách dobrých, tak zlých. Netřeba uvádět výčet jmen slavných.
Co tedy na tuto dobrou vlastnost navázat a trvale uchovat úctu k vynikajícím lyžařům, kteří se v Novém Městě narodili nebo zde vstoupili do historie světového lyžování, třeba v názvech novoměstských ulic, jak to navrhuje například doc. Ladislav Slonek? Mám další nápad. Co takhle pojmenovat lyžařský areál u hotelu SKI po některém z vynikajících novoměstských lyžařů? A proč by to třeba nemohl být Cyril Musil? Vždyť to byl on, kdo napsal „práce pro vlast se neplatí!“ To ale neznamená, že bychom mu za to neměli - alespoň dodatečně - poděkovat.
(Autor děkuje za poskytnutí dobových materiálů a publikovaných statí pracovnicím Horáckého muzea a Městské knihovny v Novém Městě na Moravě. Stejně tak děkuje i vedení Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu Policie ČR, které mu umožnilo prostudovat spis ozn. „Cyril MUSIL“. Děkuje i všem ostatním, kteří, byť nejmenováni, soustředili a poskytli informace o novoměstském rodáku Cyrilu Musilovi. V článku jsou použity fotografie z publikace Zdeňka Jelínka (5) a autora (2).)
Dodatek: Před pěti roky jsem (napsáním a zpublikování této statě) nahlas vyslovil námět na pojmenování novoměstského lyžařského areálu u hotelu SKI po některém ze slavných rodáků, třeba po Cyrilu Musilovi. Od té doby jsem se nesetkal s naprosto žádnou oficiální odezvou. A to přesto, že článek na internetu (www.zlatalyze.cz) si přečetli tisíce čtenářů. Několikrát jsem jen zaslechl známý a stále dokola opakovaný a asi na věčnost přetrvávající odsudek: “Kdoví, jak to s tím Musilem vlastně bylo..?”. Nenašel se nikdo, kdo by se chtěl námětem na pojmenování lyžařského stadionu zabývat, ať už mezi místními činovníky lyžování, tak na radnici či v nejširší novoměstké komunitě. Stejně tak nikdo nezrealizoval myšlenku pojmenovat některou z místních ulic po Musilovi či jiných vynikajících lyžařích. Asi to tak má být… Ale smířit se s tím se mi nechce!
Jan Hlaváček, 5. list. 2002, rev. 25. pros. 2007 a 14. pros. 2008
Komentáře k článku:
Michael (20. 2. 2008)
Very Nice! Thanks!
Dr. Jan Klinka (13. 10. 2008)
Vazeny dr. Hlavacku,
blahopreji vam k dosud nejucelenejsimu a skvele pojatemu vyliceni osudu Cyrila Musila - skveleho, obdivuhodneho Muze (”Kiplingova” typu).
Lze jen doufat, ze se jednoho dne cesky narod probudi a sveho rodaka nalezite doceni.
J.K.
Jan Pávek (7. 9. 2009)
Dobrý den,
narazil jsem při brouzdání sítí na Váš web, a upřímně jsem se zaradoval, když jsem si přečetl stať o panu Cyrilu Musilovi. Nepřímo poměrně výrazně ovlivnil osudy části mé rodiny, především babičky Zdeňky Bartuškové, jejích 5 dětí, a také prastrýce Jaroslava Fryče. Oba bohužel před několika lety zemřeli, ale jsem rád, že (nejen) jejich těžké osudy neupadly do zapomenutí a snad budou do budoucna alespoň varováním.
Zdravím, a za Vaši práci děkuji, Jan Pávek.
