Výrok soudu podruhé (a definitivně): Hlaváček byl evidován neoprávněně

j0319758_90.gifVrchní soud v Praze dnes, 28. 4. 2008 po deváté hodině, definitivně rozhodl v kauze „JUDr. Jan Hlaváček versus Ministerstvo vnitra ČR“, že jsem byl evidován v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti neoprávněně. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání.

 

Senát Vrchního soudu, kterému předsedala JUDr. Říhová, se v průběhu jednání seznámil s kompletním spisovým materiálem a krátce mne vyslechl. Podstatou položené otázky bylo, jak jsem se mohl ocitnout v materiálech Vojenské kontrarozvědky jako spolupracovník, když jakoukoliv spolupráci popírám.

Uvedl jsem, že se tak nepochybně stalo kvůli maléru, který se odehrál bez dvou dnů přesně před 40 lety v době mé základní vojenské služby v Kašperských Horách. V noci z 30. 4. na 1. 5. 1969, když jsem sloužil na vrátnici kasáren, někdo poškodil sochu sovětského vojáka v parčíku před kasárnami. Velké vyšetřování sice pachatele neodhalilo, na zavření jsem byl ale já a spolu se mnou i další vojáčci, kteří Rudoarmějce neubránili. Opakovaně jsme prošli několika výslechy, které prováděli kromě příslušníků VB i důstojníci v uniformě i bez ní. Žádné závazky ke spolupráci se nekonaly, jen podpisy protokolů o výsleších a mlčenlivosti.
 
Vrchní soud poté jednoznačně potvrdil nález obsažený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, který konstatoval, že jsem byl evidován neoprávněně, a proti čemuž se Ministerstvo vnitra ČR v zákonné lhůtě odvolalo, aniž by však navrhlo jiné nové důkazy.

Ostatně, že to se zápisem v jakémsi starém protokolu vyhrabaném v archivu, na základě kterého mne ministru vnitra Langerovi nabonzoval historik Žáček, který se veřejně tváří jako bratr bratří Mašínů, to bylo jasné hned od počátku. V onom tzv. „řádkovém záznamu“ z jakéhosi protokolu VKR je totiž kromě mého jména a data narození a vymyšleného krycího jména patrná jen nečitelná parafa. Jak dohledali právníci, tehdejší předpis vyžadoval podpis „řídícího orgánu“ a myslím že i podpis „kontrolního orgánu“. Nic takového tam ale není. Kdo ví jak a kdy ten záznam vznikal? Navíc, když malér s rozbitou sochou utichl, nikdy nikdo z VKR mne už nekontaktoval. A dokonce, dochovalo se, že pár měsíců po mém nástupu k Veřejné bezpečnosti hned po skončení základní vojenské služby (říjen 1970) měl být „můj“ spis skartován. (Podotýkám, že spis, o kterém jsem neměl více jak 30 let tušení.) Takže, chlapci z VKR si na mne asi svazek založili, nejspíš aby splnili „čárku“ (obvyklý systém hodnocení), ale řekl bych, že zapomínali na to se mnou spolupracovat. Já neměl žádný důvod jim k takové spolupráci nadbíhat.

Tohle ale samozřejmě nezajímalo Žáčka, který si musel v r. 2007 najít nějaké pokud možno mediálně silné důvody, kterými by obhájil vznik svého vysněného úřadu „paměti národa“ (A vymyšlená kauza o agentovi StB v řídící funkci jednoho z významných policejních útvarů s celostátní působností, kterého svou statečností sám odhalil, stejně jako později odhalil spolupráci spisovatele Kundery s StB byla na světě. A to bylo přece terno!). Je s podivem, jak dlouhou ještě budou nad tímto člověkem roztažena ochranná křídla významných politiků; jeho odborná úroveň byla již několikrát zpochybněna, jeho lidský rozměr je nulitní. Vzpomínám, jak jsme ho „učili“ zdravit, když jako elév bloumal po chodbách ÚDV, kterýžto svého času sídlil v objektu Kriminalistického ústavu…

Honění čarodějnic se nejspíš hodilo i ministru Langerovi, kterému jsem byl dlouhé roky trnem v oku, protože jsem se ho na rozdíl o jiných nebál a dával mu jasně najevo (zejména ve svých četných editorialech), že některé jeho výroky, třeba k tehdy prosazovaném novém zákonu o Policii ČR, nebo také o Národní databázi DNA (o které nic nevěděl, ale šířil o ní bludy), jsou bláboly. Jemu vůbec nevadilo, že jsem prošel se stejných „šrámem“, který výše popisuji, prověrkou Národního bezpečnostního úřadu na stupeň „D“. On dal víc na pomlouvače a anonymy a také svoji vizi o likvidaci starých struktur z řídících pozicích v Policii ČR. Dovedu si představit, jak jsme ho vytočil publikovaným výrokem o tom, že si špatně prostudoval Leninův spisek Stát a revoluce, kde je jasně vysvětleno, jak se má naložit se starým a nepotřebných mocenským aparátem…

Ale popisovat dnes detaily, kterými mne noví mocipáni profesně, společensky i lidsky diskvalifikovali kvůli nepravdivému tvrzení o mé spolupráci se Státní bezpečností a donutili mne tak odejít od nedokončené práce – to se mi fakt dneska nechce.

Podstatné pro mne je, že jsem se díky významné pomoci svého právního zástupce Dr. Jaroslava Svejkovského dokázal očistit ještě před tím, že 8. května definitivně (a snad již navždycky) opustí své ministerské křeslo ten, který celou tuto nechutnou kauzu způsobil – MUDr. et Mgr. Ivan Langer. Zatímco já mám jasnou představu o tom, co budu v následujících dnech, týdnech a měsících dělat, docela by mě zajímalo, kde bude škodit pan Langer po té, co organizačně zdevastoval a morálně rozložil naši policii. Upřímně lituji každého, kdo s ním bude muset spolupracovat. Jak už jsem jednou napsal: křivý úsměv – křivé myšlenky. A na tom setrvám.

Pokud by padla otázka, co bude dál, určitou představu samozřejmě mám, nicméně je dost času se k tomu vyjadřovat. Uplynuly dva roky a za tu dobu se hodně změnilo. Hodně to bude záviset na mojí motivaci (která je slaboučká), taky na postoji policejního prezidenta generála Martinů (který mi projevil značnou podporu v okamžiku vypuknutí kauzy i po celou dobu mého boje za očištění), své mi určitě řekne i rodina, a přátelé a kamarádi, kteří mi byli po ty dva roky oporou. Sluší se jim poděkovat.

A potom: Když už mi nebylo dopřáno dotáhnout šéfování Kriminalistického ústavu Praha Policie ČR do loňského 50. výročí, jak jsem otevřeně deklaroval, a navíc, když pamětní medaili (kterou jsem k tomuto výročí vymyslel jako projev poděkování za rozvoj této významné instituce) dostali i Langer, Salivar a další lidi, kteří mi tolik uškodili, to se jen tak rozdejchat nedá… Opravdu bych se tam měl vrátit?

Upřímně děkuju všem, kteří mi celou dobu věřili a podporovali mne.

Jan Hlaváček, 28. dubna 2009