Zemřel JUDr. Jaroslav Trnka, plk. v. v.
3. Únor 2010 - Zobrazeno: 10,635 x
Koncem minulého týdne oznámila rodina, že v úterý 26. ledna 2010 zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 81 let JUDr. Jaroslav Trnka z Lišova. Rozloučení se zesnulým se konalo v úterý 2. února 2010 v obřadní síni českobudějovického krematoria za účasti rodiny, sousedů z obce, tříčlenné delegace z Kriminalistického ústavu Praha a přátel.
JUDr. Jaroslav Trnka patřil ke generaci příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří k ní nastoupili v raném věku v období po 2. světové válce a prožili zde celý aktivní život. Společenské události let 50., 60., 70. a dalších desetiletí ovlivňovaly život každého řadového občana, o trošku odlišně na tom ale byli lidé, kteří svůj život spojili se službou pro vlast – vojáci, policisté či příslušníci dalších ozbrojených sborů. Především je „pronásledovalo“ časté stěhování do míst nového služebního působení, život po ubytovnách bez rodiny, kdo byl navíc vybrán pro řídící funkce, nejednou zažil i kariérní vrcholy a pády. K tomu odpovědnost, bezpočet přesčasů, nevyspání, stresy, každodenní boj… Tohle ovšem nelze vysvětlit lidem, kteří to neprožili a už vůbec ne těm, kteří žijí v iluzi, že život v demokracii začal až po roce 1989, navíc s odsudkem, že všechno, co bylo před tím, bylo jenom špatně. Možná, v jistém ohledu bylo, ale bezpočet věcí bylo lepších, o čemž byl do svých posledních dnů přesvědčen i dr. Trnka.
Dr. Trnka byl jedním z těch příslušníků Veřejné bezpečnosti, který od prvopočátku služební kariéry zastával významné řídící funkce. Řadu roků působil jako náčelník VB v okrese Jindřichův Hradec, posléze byl zástupcem náčelníka Správy VB v Č. Budějovicích a Správy VB hl. m. Prahy. Nikoliv na vlastní žádost byl koncem 70. let přeložen do funkce zástupce ředitele Kriminalistického ústavu VB. Tam jsme se spolu setkali. Ačkoliv znalecká činnost či řízení kriminalistické techniky pro něho byly naprosto novou problematikou, jako zkušený velitel se své funkce zhostil dobře a načrtnul i několik zajímavých projektů. Preferoval především výzkum v oblasti kriminalistické taktiky, což bylo bližší jeho dřívější odborné orientaci. Byl iniciátorem řešení několika výzkumných studií, které byly zúročeny ve vydaných publikacích, Připravovaly se podklady pro mezinárodní kriminalistická sympozia, za což nesl odpovědnost. Rozvíjela se mezinárodní spolupráce v rámci zemí RVHP. Byl to dr. Trnka, který začátkem 80. let přinesl úkol od tehdejšího náměstka ministra vnitra prof. Pješčaka, abychom znovu vydali Kriminalistickou příručku.
Po přibližně třech letech působení v Kriminalistickém ústavu VB byl jmenován jeho náčelníkem (1981), když z funkce odešel generál Kordík a po tříměsíčním intermezzu i dr. Martinec z Bratislavy. V náčelnické funkci vydržel do roku 1988, kdy odešel do důchodu.
Dr. Jaroslav Trnka byl rovný chlap. Nikdy nezměnil svůj světový názor, nikdy se před nikým neohnul, když byl přesvědčený, že má pravdu. Své názory říkal nahlas, i když to mnohým nebylo po chuti, a i když věděl, že za to sklidí nevděk těch, do kterých se trefil. Tohle mne naučil. A ještě něco mi říkal: „Musíš se naučit pracovat s lidmi, které ti osud přihrál. Nežij v představě, že všichni kolem tebe budou chtít pracovat jako ty, že půjdou s tebou. Budou i tací, kteří se tak budou jen tvářit, ale když to budeš nejméně čekat, podtrhnou ti stoličku….“ Do puntíku se jeho slova naplnila.
Ačkoli v 90. letech onemocněl rakovinou žaludku, jeho vitalita byla obdivuhodná. S nemocí statečně bojoval, staral se o rodný dům v Lišově a o zahrádku, aktivně pracoval v obci. Vždycky ho potěšilo, když se za ním někdo z pracovníků ústavu zastavil. To očividně pookřál. Jen dostat ho do Prahy, aby se podíval, co se tady od doby jeho odchodu změnilo, to se mi nedařilo.
Povedlo se to až v souvislosti s oslavou 50. výročí existence časopisu Kriminalistický sborník. Přijel se synem Jirkou, váženým českobudějovických soudcem, prošli jsme celý Kriminalistický ústav, zavzpomínali… Měl možnost se potkat s řadou spolupracovníků, kteří v době jeho šéfování byli čerstvě po škole. Byl spokojen s tím, jak to v ústavu vedeme. A to bylo dostatečné ocenění od velitele, který nechválil zbytečně (pokud vůbec někdy) a za odvedenou práci obvykle neděkoval. Ale člověk na něm poznal, jestli uložený úkol splnil dobře nebo ne.
Dr. Trnka neměl jednoduchý život. Dlouhé roky trávil v náročné policejní službě bez rodiny, za kterou jezdil jen na víkend. Potkala ho osobní tragédie, když mu zemřela manželka. Setkal se i s nepochopením nadřízených. Na tehdejší poměry podle mne vybojoval pro ústav, co bylo v jeho silách. Hodně si pamatoval a jelikož byl dobrý vypravěč, když se občas odvázal od povinností, pak s ním byla náramná legrace.
Tak si pamatuju plukovníka JUDr. Jaroslava Trnku já. Měl jsem ho rád, i když mi dával občas zabrat. Naučil mne ale mnohému - a za to jsem mu vděčný. Čest jeho památce.
Jan Hlaváček, 2. 2. 2010
