Počítače mi učarovaly
20. Duben 2008 - Zobrazeno: 4,608 x
Tento rozhovor vzniknul někdy v roce 2003, ale nevím, jestli byl kdy publikován. Oslovil mne tehdy (jak jinak než po „drátech”) redaktor časopisu Svět počítačů a požádal mne o rozhovor pro rubriku Kudy brouzdám já.. První nástřel otázek nestál za nic, až když jsem mu načrtnul své počítačové curicullum vitae, dalo se to číst. Tedy, aspoň se mi to tak jevilo. A teď jsem ten zapomenutý rozhovor objevil ve svém archivu. Aspoň mám něco pro začátek do této rubriky. V praxi to ale bude opačně - ptát se budu já.
Jaký je Váš vztah k počítačům a od kdy se datuje?
Vesměs pozitivní. Výjimky přicházejí ve chvílích, kdy se mi kousne nějaký program či celý počítač uprostřed kvapné práce a nezbývá než vytrhnout šňůru ze zdi.
A od kdy se ten vztah datuje? Někdy začátkem 80. let min. století jsem byl uchvácen řídící jednotkou ke scanovacímu mikroskopu, kterou jsem tenkrát získali pro Kriminalistický ústav. Byl to vlastně první snad ani ne osmibitový počítač. Kolega Honza Růža, špičkový expert, který u nás mimo jiné zavedl zkoumání mikroskop, nás s tím přístroje naučil přistávat na Měsíci. Od techniků firmy totiž získal prográmek napsaný v Basicu. To bylo něco! Sice jsme pár „Lemů” zlikvidovali, než jsme přistáli se zálohou paliva, ale snad tenkrát jsem si poprvé uvědomil, co to vlastně je počítač. Do té doby jsem viděl jen jakési „sálové” systémy, ale to mi vůbec nic neříkalo.
O pět let později jsem okradl vlastní rodinu a koupil si v Tuzexu osmibiťák ATARI 800. Záhy jsem ale pochopil, že programátor ani stavitel počítačů ze mne nikdy nebude. Na to prostě nemám. A ani mne to nebavilo. Začal jsem se proto starat o šíření „druhé gramotnosti”. Devět roků jsem fungoval jako šéfredaktor pražského Zpravodaje Atari klubu. Byla to děsně hektická, ale krásná doba. Náklad býval okolo 5 000 až 10 000 výtisků, při distribuci pomáhala celá rodina. Dodnes Zpravodaje nostalgicky schovávám. Kromě pravidelných zpravodajů jsme vydali i okolo patnácti monografií, zejm. o programování, určitě prvních o počítačích vydaných u nás. Objevil jsem také Jirku Richtera, později zakladatele dodnes prosperující firmy JRC Comp. Ten tenkrát vymyslel tolik populární „turbo”. Co to bylo platné, když svůj vynález neuměl popsat do návodu či metodiky. Tak jsem to u něho na pokoji na Strahově sepsal, překreslil mu nějaká schémata, doplnil jeho nápady textovou „omáčkou” a vydali jsme to. Krásné časy. A podotýkám, všechno zadarmo! Já jsem si tenkrát jako policista ani nedokázal představit, že tomuto se říká podnikání. To ale po revoluci v roce 1989 velice rychle pochopili jiní. Pobrali třeba tiskové matrice oněch zpravodajů a publikací, na černo (a bez mého vědomí) je několikrát projeli rotačkou - a vydělali. Jiní zase ukradli Richterův nápad a upravovali magnetofony jako na běžícím pásu, přičemž se samozřejmě neobtěžovali odvádět mu patřičné „desátky”.
Korunu všemu ale dali soudruzi. Nějak se profláklo, že se motám kolem těch počítačů. Navíc, jak známo, příklady táhnou. A tak když jsem se pochlubil v práci, že mám doma počítač, vzniklo něco jako dominový efekt. I konta dalších kolegů utrpěla. Začali jsme hledat reálné aplikace, které by se s těmi maličkými krabičkami daly dělat. Vzpomínám, že jsem třeba vymyslel program, který dovedl spočítat, jaký vliv má změna pneumatiky (radiální za diagonální) na autě na rychlost jízdy a délku projeté trasy. Strašné triviálnosti. Ale pozor, psal se rok 1985 - plus minus. No, a tenkrát na mně asi někdo napráskal, že organizuji jakési školení o počítačích a ještě k tomu tisknu nějaké „noviny”. To byl asi ten hlavní problém, kvůli kterému si mne pozval na kobereček předseda Celoútvarového výboru strany s. Brabec a vyslovil onu památnou větu, která později vyvolávala salvy smíchu, když jsem ji někde připomněl: „Hlaváčku, ty to s tou americkou technikou jednou prosereš!” Naštěstí se jeho vize nenaplnila, protože přišel osmadevadesáty rok. Bylo komické, že následně mne pak titíž lidé, kteří na mne nasazovali kvůli počítačům, kritizovali, že zavádění počítačů v Kriminalistickém ústavu probíhá pomalu.
Dokonce mám vzpomínku na 17. listopad 1989, která má také úzkou návaznost na moje aktivity v Atari klubu Praha. Sedmnáctého bylo v pátek, druhý den, v sobotu, jsme měli konferenci klubu. Lidi se ale scházeli nějak pomalu, tvořily se hloučky. Nechápal jsem, co se děje. O večerním běsnění na Národní třídě jsem vůbec nic nevěděl. Odešel jsem z práce spíš, abych si doma mohl připravit tu konferenci. Najednou ke mně přišel jeden kolega, bývalý policista, kterého vyhodili po 68, a o kterém jsem věděl, že se hodně angažoval v disentu, a povídá: „Neboj, včera se sice policie nevyznamenala, moji dceru tam zmlátila taky, ale tebe nedáme. Děláš moc dobrých věcí pro slušný lidi.” Hleděl jsem na něho a nevěděl, co na to mám říci. Až po čase mi došla hloubka a význam jeho slov.
K čemu Vám slouží počítač v zaměstnání a ve volném čase?
Volný čas nemám, i když manželka moje vysedávání u počítače vnímá jako nic nedělání. Můj relax spočívá v redigování a psaní textů pro odborné časopisy, v sezónní tvorbě webových stránek, stříhat videozáznamy, upravuji digitální fotky. A taky občas vyměňuji brýle u optika.
V práci to bylo o něčem jiném. Tam jsem spíš sváděl bitvy o jejich racionální využívání pro rozličné potřeby ústavu. Za ty roky jsem pochopil, že lidi si s počítači mnohem raději hrají, místo aby vymýšleli, jak je co nejúčelněji využít. A o tom byly ty bitvy.
Nebylo to tak vždycky, ale dnes už si snad ani nikdo neumí představit, jaké by to bylo bez počítačů. To není fikce, ale holý fakt. Využívání profesních programů (textových či grafických editorů) je samozřejmostí, do toho přišel internet a tisíce dalších aplikací. Kolik vzniklo speciálních programů pro nejrůznější aplikace? Neumím to ani spočítat. Webové stránky, e-mailovy, power-pointové prezentace. Naprostá samozřejmost.
A i když jsem už rok mimo ústav, nic to nemění na tom, že u počítače sedím většinu dne. Pracuji teď v společnosti, kde se prakticky vůbec nepoužívají papíry, všechno běhá po intranetu. Někdy to je děs a hrůza, zvláště když se hledá, kdo zavinil nesplnění úkolu, ale taky to jde. Nicméně, mám výhrady k této „bezpapírové” formě komunikace, to tedy ano.
Které konkrétní internetové adresy navštěvujete a proč právě tyto?
Domovskou stránku jsem měl po většinu let nastavenou na Neviditelného psa. To ještě z dob, kdy jsem psal Ondřeji Neffovi pro jeho Neviditelného psa rubriku KRIMI. Od té doby, co Ondřej připustil, aby se z jeho děťátka stala žumpa české hlouposti, mám nastavený vyhledávač na seznam.cz.
Pak honím zpravodajské weby, například novinky.cz nebo i.dnes.cz, anebo sportovní weby, třeba Svazu lyžařů ČR (http://www.slcr.cz/).
Na mnoho dalších stránek zavítám, když hledám nějakou konkrétní informaci nutnou k práci, dovolené, nákupu spotřebního zboží nebo když chci znát novinky o digitální fotografii, kosmu, počasí ve světě. Mám totiž široký záběr zájmů, takže musím nacucat hodně různorodých informací. A taky bych neměl zapomenout na profesní stránky, jako třeba http://www.fbi.gov/, http://www.enfsi.org/ nebo http://www.interpol.int/.
Jak často využíváte elektronickou poštu? Slouží Vám jak k pracovní, tak i k ostatní korespondenci?
Zrovna nedávno jsem potřeboval poslat „normální” dopis. Nikde jsem ale doma nenašel známku, ani jsem dokonce nevěděl, kolik dneska známka na dopis stojí. Sama Česká pošta a nekonečné fronty u jejich přepážek mne odnaučila korespondovat postaru. To už opravdu musí být, že se donutím dojít na poštu. Když mám dneska poslat normální papírový dopis, potřebuji k tomu pomocníka. Už nemám nervy na hledání obálky, shánění známky a nechat si nadávat na poště, že stojím ve špatné frontě.
Elektronickou poštu používám denně, pokud jsem v práci či doma. K tomu ale ještě musím přičíst každodenní spojení přes mobilní komunikátor formou SMS. Mimochodem, MMS mne neoslovily. Takže, když přijdu po třech dnech k počítači, z outlooku se na mne obvykle vysype několik desítek mailů. Bylo to horší, než začaly fungovat kvalitní spamové ochrany. Do spamové schánky prakticky nelezu, jen ji čas od času vymažu. A to i s vědomím, že tam může být dopis, na který čekám.
Zúčastňujete se někdy internetových diskusí na různých fórech? Pokud ano, co Vás v tomto směru zajímá nejvíc?
Ne, naprosto ne! Chaty a tzv. komentáře k publikovaným statím (viz třeba Neviditelný pes) považuji za totální internetový úlet a přímo je nesnáším. Mně na chatech vytáčí především anonymita, vulgárnost a stupidita vyjevovaných myšlenek. Tihle ubožáci, kteří sami neumí zformulovat bez pravopisných chyb dvě věty rozvité k jedné myšlence, ti ve mně vždycky vyvolají asociaci ctihodného ministerského rady, před kterým se třese půlka úřadu, ale jenž šmíruje na dámských záchodcích a ve výtazích przní malé holčičky. Prostě, i když ve skutečnosti to tak samozřejmě není, nezapojuji se do těchto „internetových aktivit”. Tím nepopírám fakt, že internet přispěl k nebývalé a technicky jednoduché výměně poznatků mezi lidmi.
Pozor, naprosto něco jiného jsou z mého pohledu komentované diskuse pro uzavřený okruh lidí, kteří se znají. Za takové považuji profesní chaty, kde si lidi vyměňují odborné informace, jak zvládnout to či ono. Napadá mne třeba chat na webu WordPress. Tam jde o předávání know-how a všelijakých triků a tipů. Nesetkal jsem se tam s tím, co je běžné na zpravodajských webech, tj. stupidita anonymů.
Máte nějaké vlastní internetové aktivity?
Nestojí to za řeč. Dělal jsem s kamarádem Zbyňkem Greplem několik sezon webovou stránku „Zlatá lyže” (http://www.zlatalyze.cz/). Teď mám na starosti webovou prezentaci k FSI Mistrovství světa v klasickém lyžování Liberec 2009 (http://www.liberec2009.com/). Tam je práce jak na kostele, protože ten web běží ve třech jazykových verzích. Připravil jsem a redakčně zajišťuji web pro partu sportovních fanoušků, která si vzala do hlavy, že pojedeme na olympiádu do Vancouveru v roce 2010 (http://www.zadov-vancouver2010.cz/). No, a konečně i tento web mi dává šanci na seberealizaci.
Neměl bych asi zapomenout na elektronický odborný časopis KRIMInalistické INFOrmace, který jsem vymyslel a vyprojektoval a který už pár let produkuje Kriminalistický ústav Praha. To je taková speciální webové aplikace běžící na intranetové síti Policie ČR a odlišuje se od běžné webové stránky tím, že to je opravdový elektronických časopis.
A jestli mohou, rád bych se na konec ještě jednou vrátil do dávné historie, když byl ještě internet - jak já s oblibou říkám - na páru. Vzpomínám si, jak jsem právě pod vlivem Neffova Neviditelného psa vymyslel a v rámci sebevzdělávání v programování v jazyce html naprogramoval první webovou stránku v naší policii, dokonce v celém Ministerstvu vnitra. Byla samozřejmě o Kriminalistickém ústavu Praha. Psal se rok 1996. A vznikl problém. Nejenže u policie ani u vnitra tenkrát nebyl nikdo, kdo by byl schopen rozhodnout, jak tuto prezentaci zveřejníme, ono to ani technicky nešlo. Prostě internetové dráty tenkrát ještě do policie nesměřovaly. Tak jsme s tehdejším šéfem správy spojení MV (nebo jak se ten útvar tenkrát jmenoval) Ing. Jaroslavem Mrázem vymysleli, že tu webovou stránku bude provozovat stejná firma, která provozovala Neviditelného psa - do doby, než vzniknou první počítačové servery na vnitru. A tak se také stalo. Pomohl Tomáš Vild, který byl a stále je webmasterem Neviditelného psa, pomohli i další. Škoda, že z příčin mně známých, ale jinak neomluvitelných, není tato historicky absolutně první policejní webová stránka dostupná. Někdo tomu tak asi chce. Anebo? Že by archiváři z vnitra prostě něco podobného neuměli? Jistě, důležitější pro ně je šmejdit v archivech a hledat tam třídního nepřítele.
Takže, jen vzpomínky zůstávají.
Rozhovor z archivu Jana Hlaváčka pro časopis Svět počítačů z 9. 11. 2003, revize, aktualizace a doplnění textu 20. 4. 2008.
