Jak jsem jel podruhé po 30 letech vlakem
20. Duben 2008 - Zobrazeno: 4,169 x
Léto l. p. 2003 budiž pochváleno. Kdyby si snad chtěl někdo stěžovat, že nestálo za nic, musí patřit k rolníkům (špatná úroda), učitelům (nemohli chodit do práce a proto chtějí stávkovat) anebo kanoistům (vyschly jim řeky). Ostatní mohli prožít fůru pěkných prázdninových zážitků.
Kdyby se mne někdo zeptal, jaký největší zážitek jsem na dovolené prožil, tak bych asi odpověděl, že to byla jízda vlakem. Ten zážitek ale musím začít vyprávět od předloňského lázeňského pobytu v Karlových Varech. Seděli jsme ve vinárně U Lukáše, poctivě se léčili popíjením různých moků, a já nabídnul společnosti výlet do Bečova podívat se na restaurovaný Relikviář sv. Maura. Nápad byl přijat, rozhodnuto bylo jeti vlakem, leč jak se záhy ukázalo, řada z přítomných se tímto prostředkem hromadné dopravy naposledy přepravovala před mnoha a mnoha ledy, někteří si už dokonce ani nevzpomněli kdy to bylo. Nezbylo nic jiného - v zájmu bezpečnosti výletníků - jak zorganizovat okamžitý kurs nastupování a vystupování z vlaku, který jsme také hned zrealizovali při odchodu z vinárny U Lukáše na přilehlých schodech. Od té doby se v jednom z karlovarských lázeňských domů traduje zbytečně zveličovaná historka o podivném počínání mužů a žen dospělého věku. Faktem ovšem je, že při jízdě vlakem z Karlových Varů do Bečova a zpět se nikomu nic nestalo a prožitek zanechal v mnohých stejně libé pocity jako spatření samotného Relikviáře sv. Maura. Snad proto, že už jsme díky motorizaci této dopravě jaksi odvykli.
Co se mi ale letos nestalo? „Zlá” dopravní policie mne před časem vychytala a hašteřila, že mám propadlou technickou prohlídku. Vydal jsem se tedy ke svému domácímu autoopravci do vzdáleného Rakovníka. Jenže, oprava se zkomplikovala, protože objednaný výfuk nebyl správně zakroucený, nebo co, a tak mi můj domácí servisman suše doporučil, že mám jet domů do Prahy vlakem a druhý den si pro auto přijet. Jeho synek mne odvezl na nádraží - a starej se!
Začal jsem pochopitelně v nádražní restauraci, kde jsem si dal gulášek, pivo a dva prcky na kuráž a šel si koupit lístek na vlak. Slečna za okénkem mi vnucovala jakýsi papírek za 88 korun, ale já po ní vyžadoval tu malou kartónovou kartičku, co se do ní dělají dvě dírky takovým tím pákovým dírkovačem. To bylo poprvé, kdy na mne koukala jako na blba z minulého století. Tak jsem se jí na oplátku zeptal - po karlovarské zkušenosti - kde tady pořádají kursy nastupování a vystupování z vlaku pro nezkušené cestující. To už jsem na ní viděl, že je připravená zavolat antoušky nebo aspoň pana výpravčího. Když jsem ji položil třetí, zřejmě nejsložitější otázku, zda-li vlak staví též ve stanici Praha-Dejvice, tak zatáhla záclonku a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Nicméně, cesta vlakem z Rakovníka do Prahy, druhá po 30 letech, byla pro mne velmi milým překvapením. Moderní, čistá a pohodlná motorová souprava, ve které mi před každou zastávkou příjemný hlas řekl, že ještě nemám vystupovat, že jsme teprve ve Stochově, pak na Kladně atd. mi připadala jako půjčená od francouzské TGV. Pan průvodčí byl slušný a vtipný a neudržoval si přehled mezi cestujícími tak, jak to popisuje pan Miloslav Šimek, totiž, že by jim kleštičkami procvakoval ušní lalůčky. A jen tak na okraj. Ta tři děvčata, která seděla na vedlejší “čtyřce”, byla také jako z prázdninového snu - ani jsem kvůli jejich tričkám nestačil sledovat ubíhající krajinu. Takže, přestávám věřit katastrofickým zprávám šířeným na adresu České dráhy. Aspoň na trati z Rakovníka do Dejvic se mi hromadná přeprava osob jevila jako dobře snesitelná. Jen tak dál a uleví se nám na silnicích. Nelíbí se mi jenom ta cena za lístky. Ale pivo už také nestojí 1,70 Kč!
Jan Hlaváček
