Rozhovory
13. Duben 2008 - Zobrazeno: 4,303 x
Rád si vyprávím s lidmi. Když jsou modří, je to někdy i svátek. Dá to sice práci, ale někdy stojí za to takový rozhovor zaznamenat, zpracovat a předat dál. Lze to udělat dvojím způsobem – s vědomím toho, s kým si povídám, nebo bez jeho vědomí.
Nechci zde teď šťourat do metod používaných třeba investigativními novináři, kteří si mnohdy pletou svoji práci s postupy příslušníků rozvědky, kontrarozvědky či operativních složek policie, jenž se bez utajovaných (leč zákonných) prostředků neobejdou. Když dva dělají totéž, není to totéž. Mně na to hlavně štve, že páni novináři káží vodu a pijí víno. Na jednu stranu dovedou týdny krmit své posluchače hloupostmi o počtech odposlechů, na druhou stranu jim nevadí, že jimi použité odposlechy a skryté kamery jsou daleka za rámec slušnosti a obecné etiky vůbec.
Strávil bych používání těchto prostředků novináři tehdy, pokud by sloužily k odhalení a zadokumentování bezpráví, potažmo zločinu. To by ovšem muselo existovat pravidlo, že odtud-potud, a když už by na něco opravdu důležitého takový investigativec narazil (dejme tomu na úrovni zločinu), měl by zákonnou povinnost to oznámit. Ostatně, taková norma platí obecně, jen se nedodržuje. Vadí mi, že se schovávají za jakousi „novinářskou mlčenlivost“. Co to je? I bonzák, který spáchal nebo kryje zločin, je zločinec. Jenže, to je to samé jako s těmi advokáty. Za prachy zamlčí i vraždu.
Občas je to tak, že se jedná o velký kšeft, vesměs na objednávku. Vidím to i tak: „Hele, když nám na něho něco doneseš a ještě to procpeš do televize, máš balík,“ zní zadání. Samozřejmě, všichni, kterých se tato moje úvaha týká, to kdykoliv popřou. Ale když oni to jsou kauzy tak jasné a použité metody tak průhledné, že lesní studánka je proti tomu zakalenou louží.
Tak takovéto rozhovory nemám rád. Sám jsem vždycky bedlivě sledoval, co říkám na kameru, a ještě bedlivěji, co se pak povídá mimo ní. Pan kameraman si jako dotáčel detaily na prostřih reportáže, přitom měl samozřejmě zapnutý mikrofon a pan redaktor se snažil, seč mu síly stačily, vytáhnout ze mne to, co jsem nechtěl či nemohl říci na kameru. Pokud tento scénář zpravodajcům vyjde, večer při zprávách se diví nejen respondent, ale i policejní prezident, co dokázal strážmistr vypustit z pusy na téma nová služební vozidla. Samozřejmě, že pomohla zkušená ruka střihače a hlava režiséra. Teď mne také napadá, že bych vlastně mohl poskytnout pár zkušeností o tom, jak je potřeba nakládat s novináři.
Stále jsem se ale nedostal k tomu, s kým hodlám dělat rozhovory. Tak tohle není ničím definováno. Prostě s každým, kdo mi bude připadat zajímavý, ne tak jak je to v největších denících, kde platí, že čím větší mocipán, tím větší prostor pro rozhovor. Na obsahu či hloubce sdělovaných myšlenek ani tak nezáleží. Vždyť pro čtenáře je stejně zajímavější jak prosperuje nemanželský synek, než postoj k bojkotu olympiády.
