Osobnosti
Nikdy dříve jsem netušil, jak jsou v západním světě ceněné publikace typu Who is Who? (Kdo je kdo?). A jak jsou tam populární. Veřejnost sleduje úspěšné lidi, osobnosti ze světa politiky, kultury, vědy, sportu a podobně, stejně jako lidi bohaté, mocné či jinak významné a zvláštní. Až když po revoluci 1989 přišly tyto projekty i k nám, začal jsem v nich listovat. K mému obrovskému překvapení jsem byl požádán o souhlas se zařazením své maličkosti do takových projektů. A jelikož i v této branži existuje konkurence, projektů bylo několik. Po zralé úvaze hodlám po vzoru Who i Who prezentovat “kriminalistické osobnosti” i na svém webu. Soustředit však faktografické informace jen o jediném člověku dá fůru práce. Proto budu vděčný za každou pomoc – ať od samotných osobností, tak od lidí, kteří se věnují historii.
CÍSAŘOVÁ Dagmar
HAVLÍČEK Ladislav
KONRÁD Zdeněk
MUSIL Jan
NĚMEC Bohuslav
PRERAD Vladimír
PROTIVINSKÝ Miroslav
 |
prof. JUDr. Dagmar Císařovánarozená 25. srpna 1932 v Olomouci |
Prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc. dlouhodobě náleží mezi nejvýznamnější české právníky v oboru trestního práva a pro své výjimečné odborné kvality je uznávána právnickou veřejností v tuzemsku i v zahraničí.
Za více než padesátileté působení na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „PF UK”) vychovala a vzdělala v trestním právu mnoho mladých adeptů právnické profese, již někteří z nich následně sami jsou považováni za odborníky v trestněprávní oblasti, a též paní profesorka významně přispěla k rozvoji právnického povolání mnoha odbornými a vědeckými pracemi, vystoupeními na konferencích, účastmi v celostátních i zahraničních odborných grémiích atd.
Dagmar Císařová pochází z Olomouce. Její otec byl advokát, matka učitelka, po válce úřednice. Do roku 1941 žila s rodinou ve Vyškově na Moravě. Během okupace byla rodina pronásledována okupanty, a proto se přestěhovala do Hradce Králové. Zde také v roce 1951 maturovala na klasickém gymnáziu. V témže roce začala studovat na PF UK v Praze, kterou ukončila v roce 1955. Po absolutoriu pracovala jako koncipientka v advokátní poradně v Brně.
Od roku 1956 působí na katedře trestního práva PF UK v Praze, a to nejprve jako asistentka (1956 - 1959), poté jako odborná asistentka (1959 - 1976), následně jako docentka (1976 - 1986) a doposud jako profesorka (1986 - dosud).
Vedle působení na PF UK v Praze současně pracovala pro Ústav státu a práva České akademie věd (1976 - 1986), Ústav sociálního lékařství a organizace zdravotnictví (1987 - 1989) a Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (1993 - 1999). Od roku 2005 vyučuje také na katedře trestního práva Policejní akademie České republiky a od roku 2007 je vedoucí Centra zdravotnického práva.
Dagmar Císařová byla členkou celé řady odborných orgánů, jako například legislativní komise Ministerstva spravedlnosti pro rekodifikaci trestního práva (1992 -2004), kolegia ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasty Parkánové (1997 - 1998), komise pro trestní právo České advokátní komory (1995 - 2005), komise I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy pro biotiku a aplikaci genových zkoumání (2001 - 2002), komise PF UK pro udělování vědeckých hodností (1986 - 1990), komise téže fakulty pro obhajoby disertačních prací v oborech veřejné právo (do roku 2006).
V současnosti je členkou národní skupiny AIDP (Mezinárodní asociace pro trestní právo) (od roku 1975), Asociace českých právníků na ochranu finančních zájmů Evropských společenství (od roku 1998), vědecké rady PF UK v Praze (od roku 1998), vědecké rady Policejní akademie České republiky (od roku 2004), oborové komise pro udělování doktorských hodností Policejní akademie České republiky (od roku 2004), redakční rady časopisu Trestní právo (od roku 1997), nakladatelské rady nakladatelství ORAC, později Lexis Nexis (od roku 1997), komise Akademie věd České republiky pro udělování hodnosti doktor věd v oboru práva (od roku 2006), komise Ministerstva školství Slovenské republiky pro udělování doktorských hodností (od roku 1990). Od roku 2006 je předsedkyní komise pro obhajoby disertačních prací v oborech veřejné právo PF UK v Praze.
Dagmar Císařová přednáší na různých mezinárodních fórech, vystupuje na školeních a konferencích pořádaných Ministerstvem spravedlnosti, zúčastnila se studijně přednáškových pobytů v Institutu Maxe Plancka ve Freiburgu, má úzké kontakty s Univerzitou v Pasově. V roce 1999 se zúčastnila jako jeden ze dvou zástupců České republiky Světového kongresu AIDP v Budapešti. V roce 1996 se účastnila sympózia v Drážďanech, kde přednesla referát o současné právní úpravě v ČR ve srovnání se SRN. Na stejné téma vystoupila v témže roce i v Hamburku. V roce 1997 se zúčastnila Mezinárodní konference k 25. výročí založení ISISC v Syrakusách na Sicílií. V roce 2002 se aktivně zúčastnila Mezinárodní konference post-sovětských zemí v Tegensee, kde rovněž přednesla referát, v roce 2003 německo-českého sympozia v Pasově atd.
Síře jejího vědeckého zájmu je pozoruhodná. Je málo oblastí trestního práva, do kterých by pedagogicky či vědecky nezasáhla, mnohé souvisejí i s jinými právními nebo exaktními disciplinami. Především se však věnovala trestnímu právu procesnímu. Též se zabývala kanonickým právem, zejména ve vztahu k některým procesním postupům v trestním řízení. V posledním období se zabývá například problematikou biotiky, transplantací a vědeckých experimentů z hlediska trestního práva. Její teoretické závěry jsou vždy přijímány právnickou veřejností se značnou pozorností.
Aktivně ovládá více jazyků (němčina, ruština, angličtina, francouzština, částečně polština a pasivně bulharský jazyk). Jako absolvent klasického gymnázia studovala latinu a starou řečtinu.
Její soukromé záliby jsou zejména turistika a cestování, literatura a výtvarné umění. Dějiny umění chtěla původně studovat. Za osobnosti, které výrazně ovlivnily její profesní život, považuje zejména prof. JUDr. Vladimíra Solnaře, DrSc, a prof. JUDr. Antonína Růžka, CSc. Z oblasti občanského práva na ni zapůsobil doc. JUDr. Josef Fiala, CSc. Právě vedoucím katedry trestního práva PF UK a nestora trestněprávní nauky v Československu, prof. Solnařem, byla ovlivněna natolik, že se též iniciovala znovuvydání významné publikace tohoto „otce” trestního práva u nás: „Základy trestní odpovědnosti”, které vychází poprvé ve výrazně aktualizován duchu změn, jimiž tento právní obor prošel v posledním období.
Jejím životním krédem je: „DE OMNIBUS DUBITANDUM EST!” (O všem je třeba pochybovat!).
doc. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., Praha 2007; doplnil JUDr. František Vavera, Ph.D.
* * *
Je obtížné napsat byť jen jedinou větu, která by obsahovala něco nového, co o paní profesorce nebylo napsáno nebo není známo. Přesto si vzpomínám na jednu akci kterou jsem s ní prožil.
Psal se rok 1975, když přišla zpráva, že několik posluchačů naší nově otevřené Vysoké školy SNB pojede na seminář do Berlína. Mezi tamní Humboltovou univerzitou a Právnickou fakultou UK v Praze už existovala snad dva či tři roky jistá forma spolupráce. Obě univerzity totiž vzdělávaly ve speciálních studijních programech kriminalisty. Po zrušení tohoto specializovaného studia na PF UK (po vzniku VŠ SNB v r. 1974), kterému se přezdívalo „krim-směr”, převzala na naší straně štafetu Vysoká škola SNB. Byl jsem tehdy čerstvým vítězem studentské odborné činnosti s tématem „Kriminalistická dokumentace pod vodní hladinou”. Jinými slovy, po zkouškách fotografování pod vodou, což bylo v té době skutečné dobrodružství, jsem sepsal pár stránek textu zaměřených na změnu barevnosti snímku s narůstající hloubkou. ,. V té době neexistovala technika uzpůsobená pro fotografování pod vodou a všechno potřebné se muselo vyrobit na koleně („case” pro fotopřístroj Yashica jsem nedávno předal jako exponát do Muzea Policie ČR). Nutno poznamenat, že do té doby jen pár lidí umělo pod vodou fotit, přičemž jejich výsledkem byly téměř výhradně černobílé fotografie. Já to vyzkoušel s barevným materiálem ORWO (výroba NDR), což bylo samo o sobě dobrou vstupenkou na seminář do Berlína. Všechno to spáchal můj tehdejší učitel kriminalistiky Viktor Porada, který se zmínil Ing. Titlbachovi, jenž působil na PF UK. Toho téma asi opravdu zaujalo, protože se věnoval kriminalistické dokumentaci a fotografování. Jenže, němčina!? Tu jsem neuměl a neumím dodnes (stejně jako jiné jazyky). Na scénu tedy vstupuje (tehdy) docentka Dagmar Císařová. V té době krásná zralá žena, která to s námi uměla. Pan inženýr ji předal můj text, ona ho přeložila, a celou cestu v autobusu do Berlína pak seděla vedle mne a učila mne text číst. Styděl jsem se jako hrom, ale sázka na blbce vyšla. Na semináři jsem mluvil plynně německy, sice jsem nevěděl o čem, ale to mi nedocházelo až do okamžiku, kdy předčítání skončilo a zazněl potlesk. O přestávce jsem byl dotazován na detaily. Všechno (tedy moje „kvalitní” němčina) samozřejmě rychle prasklo, ale protože i v NDR se někteří lidi učili rusky, nakonec jsme se nějak domluvili.
Velice mne tenkrát hřálo, že mne paní docentka pochválila samozřejmě nikoliv za přednes, ale především za obsah textu. Od té doby jsem ji měl rád. Ona to také byla, která mne přiměla k podání přihlášky ke studiu aspirantury. Mnohokrát jsem se pak s ní potkal, naposledy ve vědecké radě Policejní akademie ČR. Vlastně, naposledy to bylo při autorské práci na publikaci „Trestní právo procesní” (ASPI, Praha 2008), k čemuž mne k mému velkému údivu přizvala. Jsem jí za to vděčný, hlavně proto, že jsem přece jenom na konci své profesní kariéry „zasekl drápek” na Právnické fakultě UK v Praze.
Myslím si, že prof. Císařová, která letos oslavila 76. narozeniny, má jeden nepopsatelný profit oproti ostatním smrtelníkům. Profit, kterým je obdařena zpravidla jen málo kantoů - má totiž obrovské množství známých, kolegů, a všichni, které učila a se kterými se setkala, ji mají rádi a velice si ji váží. Protože je profesionál a současně člověk, který má dar se o své moudrosti podělit s ostatními.
Jan Hlaváček
 |
Ladislav Havlíčeknarozen dne 6. dubna 1900 v Křížlicích u Jilemnice v Krkonoších, zemřel dne 30. července 1976 v Chicagu, USA |
Ladislav Havlíček se narodil dne 6. dubna 1900 v Křížlicích u Jilemnice v Krkonoších, zemřel dne 30. července 1976 v Chicagu.
V letech 1906 – 1912 navštěvoval obecnou školu v Křížlicích, následně dochodil tři roky občanské školy ve Skřivanech (u Nového Bydžova) a vyučil se zde zámečníkem ve skřivanském cukrovaru.
Významné pro Havlíčka bylo přijetí jako četník na zkoušku na Zemském četnickém velitelství v Praze (24. září 1922), zde absolvoval půlroční četnickou školu. V letech 1923 - 1924 navštěvoval a později absolvoval četnickou hodnostní školu v Ústí nad Labem.
Životní a profesní dráha
Ladislav Havlíček se narodil v posledním roce 19. století v Křížlicích u Jilemnice, číslo popisné 99, jako syn Antonína Bohdana Havlíčka a Anny Havlíčkové, rozené rovněž Havlíčkové. Měl sedm sourozenců (dvě sestry a pět bratrů). Rodina z existenčních důvodů odešla kolem roku 1912 do Skřivan, kde rodiče pracovali na velkostatku. Zde Havlíček vychodil školu, vyučil se a také se stal jedním z prvních členů Sokola ve Skřivanech.
V první světové válce se krátce účastnil bojů na srbské a později italské frontě. Z války se vracel strastiplnou cestou přes Uhry a Vídeň. Havlíček byl v roce 1918 členem Stráže svobody (účastnil se akcí na západním Slovensku, kam byli vysláni Sokolové k obraně republiky po první světové válce). Tyto dobrovolnické organizace, Pluky stráže svobody, byly zrušeny do 30. listopadu 1919. Prezenční vojenskou službu absolvoval v letech 1920 - 1922 na Velitelství čs. zemského dělostřelectva v Praze v Černínském paláci. Zde dosáhl hodnosti desátníka.
V rámci četnické přípravy (četník na zkoušku) byl zařazen na Malou Stranu, bydlel v četnických kasárnách v Karmelitské ulici č. 18. Po absolvování četnické školy byl v březnu 1923 odvelen na služební praxi do Ústí nad Labem. V roce 1925 byl přeložen do Teplic-Šanova, kde byl povýšen do funkce velitele četnické stanice. Do této doby byl také časově orientován námět jednoho z dílů pro seriál „Dobrodružství kriminalistiky“, ve kterém byly popisovány základy mechanoskopie.
Havlíček v Šanově prožíval jedno ze šťastných období svého života. Vedl zde malý kolektiv mladých četníků, současně měl možnost rozvíjet své technické dovednosti, věnoval se fotografování a současně byl i psovod. Měl věrného psa Gurta, kterého vozil na motokole vždy, když to bylo potřeba, tedy v každou roční i denní dobu. Toto byl také jeden z důvodů jeho pozdější nemoci.
Od dubna 1928 do konce roku 1929 pracoval na četnické pátrací stanici v Praze 3 i se psem Gurtem. Po krátkém čase se stal specialistou na četnické ústředí, které bylo vytvořeno v rámci pátrací služby. Havlíček tak měl vytvořené podmínky pro vlastní odborný rozvoj a mohl se věnovat dalšímu zkoumání v oboru mechanoskopie.
Kvůli onemocnění revmatismem zažádal o přeložení do kancelářské služby. Byl přeložen na Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, kde byl zařazen až do září 1941. Tzv. „Ústřední pátračka“ sídlila v ulici Tržiště č. 9 na Malé Straně. Havlíček se specializoval na vyšetřování trestné činnosti kasařů, přičemž měl možnost si v praxi ověřoval a teoreticky definoval nový obor kriminalistiky - mechanoskopii. Oficiálně se jeho pracoviště nazývalo „Skupina pro stíhání lupičů a metalografii“ (zkráceně „skupina pokladen“). Ví se, že tuto skupinu Havlíček sám prosadil.
Všechny písemnosti, které se týkaly skupiny pokladen, podepisoval Havlíček sám. Skupina pokladen měla svá přidělaná razítka a vytvářela pro celé četnictvo metodiky pro vyšetřování vyloupených pokladen. Hlavně díky Havlíčkovi byly při Ústředním četnickém pátracím oddělení vydány směrnice týkající se mechanoskopie, které usnadňovaly práci četníkům. (Jedna ze směrnic vydaná dne 29. května 1931 pod č. j. 121 byla nazvána „Usvědčování lupičů pokladen pomocí mikro a makrografického zvětšení stop hasáků“.
V této době se stal Havlíček prvním místopřísežným soudním znalcem v oboru mechanoskopie v ČSR. Publikoval několik článků v odborném tisku četnictva a současně pracoval na slovníku zločinecké hantýrky.
Navštěvoval jeden rok Ústřední školu dělnickou v Praze. Mimo jiné také spolupracoval jako hlasatel v pátracích rozhlasových relacích četnictva Radiojournalu, jejichž vysílání bylo zahájeno dne 2. května 1935. Vysíláním bezpečnostních zpráv pro podřízené pátrací stanice, ale i pro ostatní četnické útvary, bylo pověřeno Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze.
Dne 9. dubna 1938 se Havlíček oženil s Marií Zatřepálkovou, úřednicí Zemského úřadu na Smíchově. Odešel z kasáren a přestěhoval se do bytu v Praze - Dejvicích. V roce 1944 se jim narodil syn Ladislav.
Ladislav Havlíček měl trvalé a logické hodnostní povyšování. V roce 1932 byl povýšen na štábního strážmistra, v roce 1934 se stal praporčíkem a v roce 1937 byl povýšen do hodnosti vrchního strážmistra.
V roce 1940 vydal první učebnici mechanoskopie na světě, s názvem „Mechanoskopie stopy a znaky řemeslných nástrojů“. Připravoval knihu „Lupiči pokladen a zločinci z povolání“, bohužel rukopis knihy nebyl nikdy nalezen. Havlíček neměl problémy s psaním úředních písemností, to byl také jeden z důvodů, proč jsou jeho knihy a články tak skvěle stylizovány.
Po okupaci ČSR (1939) byl Havlíček přidělen jako policejní technik k neuniformované policii na oddělení kriminalistiky (ke kriminální policii). Převážně pořizoval fotodokumentaci. Je zajímavé, že zpracovával první fotografickou dokumentaci z atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha a byl zřejmě i při ohledání a fotografování místa posledního odporu českých parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Postupem času byl jmenován do funkce revírního inspektora.
Dne 11. května 1945 byl zajištěn a zproštěn služební pragmatiky od činné služby. Byly zde dva formální důvody zajištění: Prvním bylo odmítnutí předání techniky po skončení druhé světové válce. Byl to zřejmě jediný kázeňský přestupek, kterého se dopustil. Druhý důvod zajištění spočíval v neshodách s dvěma občany v Nebušicích1), kde zasahoval v době okupace proti krádežím na osobním majetku.
Dne 14. ledna 1946 byl Havlíček propuštěn z ochranné vazby ve věznici na Pankráci. Byl distancován od policejní služby. Nejprve pracoval manuálně na stavbě rodinného domku někde v Praze-Střešovicích, později byl zaměstnán v kanceláři u jedné instalatérské firmy na Senovážném náměstí. Také pracoval u Národního pozemkového fondu, který zajišťoval konfiskovaný majetek po celém území republiky. Naposledy byl zaměstnán v firmy Baraba, která vyměřovala nové a rekonstruované tratě.
Dne 13. srpna 1948 s Havlíčkem Ministerstvo vnitra definitivně rozvázalo služební poměr s účinností od 1. září 1948 a dne 9. listopadu 1948 byl zbaven funkce stálého soudního znalce. Byl propuštěn ze služby bez jakýchkoliv nároků, včetně penzijních. V této době vrcholil také jeho rodinný rozvrat. Ke dni 8. října 1949 se musel vystěhovat ze svého bytu v Praze-Dejvicích.
V bezvýchodné situaci emigroval 9. října 1949 přes západní hranici na Domažlicku do SRN a byl internován v uprchlickém táboře. Od té doby až do roku 1968 byl oficiálně nezvěstný. V roce 1968 navázal korespondenční styk se svým synem Ladislavem, ale v korespondenci o svých aktivitách po roce 1949 nikdy nepsal.
Do roku 1955 žil převážně v tehdejším západním Německu. Podruhé se oženil (druhá manželka Selma, zemřela v roce 1967). V roce 1955 odešel do USA. V roce 1970 uvažoval o novém vydání knihy „Mechanoskopie“ v angličtině, což ale bylo spojeno s mnohými potížemi. Knihu by musel nechat přeložit a vydat na vlastní náklad. V emigraci se kriminalistice zřejmě již nevěnoval.
V Americe naposledy pracoval v bance jako expert na zkoumání ručního písma. Ke konci života trpěl Parkinsonovou chorobou, které nakonec podlehl. Zemřel 30. července 1976 v Chicagu, sám, nezlomen, duševně svěží do posledních chvil.
Před smrtí si sám musel zařídit pohřeb, sepsat oznámení o úmrtí; z jeho vlastních peněz se dokonce do roku 2076 bude udržovat jeho hrob na Českém národním hřbitově v Chicagu.
Havlíček byl evangelické víry. Byl to velmi nadaný člověk s přirozenou inteligencí, manuálně zručný, spíše uzavřené a hloubavé povahy, ve službě nekompromisní a nepolitický. Přes všechny možné výhrady představoval ve své době významnou osobnost československé kriminalistiky.2)
Díla Ladislava Havlíčka
-
„Lupiči pokladen a zločinci z povolání“ - tato publikace měla být věnována zločinecké hantýrce a zločineckým znamením. Vlastní kompilace se ale nezachovala, takže ani není známo její možné uspořádání.
-
„Lupiči pokladen a obrana proti nim“ - jedná se o časopisecký článek, vydaný v časopise „Bezpečnostní služba“ v roce 1938. Tento článek byl rozdělen na dvě části a byl vydán ve dvou číslech.
-
„Mechanoskopie: stopy a znaky řemeslných nástrojů“ - jde o největší a nejznámější Havlíčkovo dílo3). Kniha je dodnes považována za první a základní učebnici oboru mechanoskopie. Byla sepsána v roce 1940 po několika letech práce a Havlíček do ní vložil všechno, co mu poskytla mnoholetá služební praxe. Kniha mohla být vydána na základě schváleného výnosu Ministerstva vnitra ze dne 5. prosince 1939, číslo 53 460-1939-12.
Přínos a význam Ladislava Havlíčka
Ladislav Havlíček dokázal konstituovat novou kriminalistickou metodu – „mechanoskopii“, čímž bezesporu přispěl k rozvoji kriminalistické techniky na světové úrovni. Jistěže, Havlíček musel vycházet ze světové literatury. Asi první, kdo v historii světových dějin použil určité prvky zkoumání mechanického poškození z kriminalistického hlediska, byl rodák z americké Nebrasky, vědec a kriminalista Luke May (1892 – 1965). May publikoval v roce 1912 svou práci o využití mikroskopie pro identifikaci rýh na nožích a nářadí. Ve dvacátých letech se May podrobněji věnoval identifikaci nářadí podle rýh4) a v roce 1930 publikoval v časopise „American Journal of Police Science“ stať „Identifikace nožů a nářadí“.
Ladislava Havlíčka lze zejména charakterizovat:
-
vyučil se zámečníkem a k zámkovým mechanismům měl proto velmi kladný vztah. Tyto znalosti a dovednosti se promítly i do jeho další odborné činnosti;
-
měl talent „policejního technika“, neboť měl výrazně vyvinuté technické myšlení;
-
byl „v pravý čas na správném místě“; ve správné době si uvědomil nutnost zkoumat nerovnosti povrchu stop způsobené činnými plochami nástrojů a odhalil jejich význam pro identifikaci nástrojů;
-
z dnešního pohledu je obdivuhodné, že Havlíček, který nebyl zase až tak příliš publikačně aktivní přesto napsal významnou publikaci „Mechanoskopie stopy a znaky řemeslných nástrojů“;
-
Havlíčka můžeme považovat za zakladatele evropské, ba i světové kriminalistické metody – mechanoskopie a jeho dílo je živé dodnes.5)
* * *
Případ Hanussen – zajímavá životní událost, jež ovlivnila kariéru Ladislava Havlíčka
Případ jasnovidce Hanussena zásadně ovlivnil život a služební kaeriéru Ladislava Havlíčka. Je natolik známý, že byl také literárně zpracován V. P. Borovičkou, který ale děj upravil do čtivější podoby, ovšem na úkor autentičnosti.6)
Dále popisované je naopak autentické a vychází z dobové dokumentace a z osobní korespondence Ladislava Havlíčka se svým synem.
Případ se stal před druhou světovou válkou. Byl zatčen a před soud postaven jasnovidec a kouzelník Steinschneider, který vystupoval pod uměleckým pseudonymem Hanussen. Zatýkal ho sám Ladislav Havlíček. Tento pseudojasnovidec se snažil díky svým vystoupením získat informace a využít je pro vlastní potřebu. Hanussenova kariéra, která paradoxně ještě vzrostla po osvobozujícím rozsudku u krajského soudu v Litoměřicích, skončila právě z důvodu jeho hamižnosti a neuvážené vypočítavosti. Hanussena smetla nacistická garnitura za II. světové války, když ve svém „věštění“ zašel příliš daleko.
Ladislav Havlíček popisuje případ H. Steinschneidera v korespondenci synovi v dubnu 1971 následovně:
„H. Steinschneider byl drzý žid. Mluvil jen německy a všechno české mu bylo podřadné a plebejské. Ve své nátuře šel i s nacisty, aby se nakonec stal jejich obětí. Byl to vyložený německý špion, proto cestoval po českém a moravském pohraničí.
Bylo to asi v roce 1927. Sloužil jsem pět let. Jednoho večera, mohlo to být k jedenácté hodině večer, jsem se procházel hlavní třídou v Teplicích. Potkal jsem kapitána Rudolfa Herczika a hlásil jsem se mu na obchůzce. Byl plný dojmů z přednášky onoho telepata a hypnotizéra, říkal, že všechno uhádne a že bychom ho mohli potřebovat. Odporoval jsem mu a nechtěl uvěřit. Dohodli jsem se, že se zítra znovu setkáme. Já jsem pokračoval v obchůzce.
Hanussen pořádal okresním hejtmanem povolené přednášky, což bylo podle spolkového zákona dovoleno. Vybíral vstupné, to bylo také dovoleno. Nebylo však podle zákona dovoleno, aby se kdokoliv z návštěvníků do jeho přednášky a experimentu vměšoval.
Začal jsem kolem toho šejdíře kroužit v občanském oděvu. Navštívil jsem jeho přednášky a kouzla v Teplicích a Dubí. Okresní lékař Gottlieb, zodpovědný za zdraví obyvatelstva v okrese, byl také žid a proto nechtěl, aby se proti Hanussenovi zakročilo, například za poškozování zdraví obyvatelstva hypnotizováním. Na naší stanici se shromažďovaly další zprávy o seancích v pohraničních městech.
Když jsem si byl jist, že známé činy Hanussena přesně odpovídají příslušným paragrafům trestního zákona a byl tu zákonitý důvod k jeho zatčení, zajel jsem si ještě ke státnímu zástupci u krajského soudu v Litoměřicích. Státní zástupci byli většinou také Češi a vždy drželi s námi. Ujednáno. Byli jsme si vědomi, že případ Hanussena se vymykal denním událostem, že je tady židovská většina, jejich advokáti atd.
Během týdne bylo všechno hotovo. Napsal jsem skutkovou podstatu jeho trestné činnosti, důvod k zatčení, chyběla jen doba zatčení a jeho osobní data. Ačkoliv byli na naší stanici fyzicky a služebně starší, případ byl ponechán mně.
A tak jednoho večera jsem ještě jednou sledoval šejdíře v sále v občanském oděvu. Asi hodinu před ukončením jsem vypadl, ustrojil se a vzal s sebou na pomoc strážmistra Vaška Starostu. Odešli jsme k hotelu De Saxe. Když přijelo auto s panstvem,vešli jsme za nimi do hotelu, pozvali je nalevo do vrátnice. Bez dlouhých řečí jsem je prohlásil za zatčené jménem zákona pro zločin podvodu. Vyšacovali jsme je a hajdy k soudu, žádné fraky.
Druhého dne jsem je u okresního soudu v Teplicích osobně vyfotografoval. Fotografie s hlášením jsem poslal na naše četnické ústředí do Prahy. Ústředí dalo fotografie do tisku. Hanussen pak chtěl žalovat Národní Politiku. Pamatuji se ještě, že Hanussen se při zatýkání roztřásl jako osika. Brzy nato byli všichni tři eskortováni ke krajskému soudu v Litoměřicích. Pozdějšímu hlavnímu přelíčení jsem byl přítomen už jako člen pražské pátračky. Byl jsem mezitím přeložen do Prahy. Židé v Teplicích tvrdili, že Hanussen měl o jeden smysl více a já byl za mylné zatčení přeložen.
Hlavní přelíčením s Hanussenem v Litoměřicích bylo už jen snůškou triků a čachrů a sjezdem tehdejší německé židovské smetánky, označující se za profesory, psychology a filozofy. Čeští pomocníci obžaloby, profesoři Šerácký a Forster, byli považováni jen za české hlupáky.
Jako československý četník, byť mladý, jsem vykonal svoji služební povinnost tak, jak jsem kdysi přísahal. Za to nestydím, naopak.“
Sám Ladislav Havlíček reagoval na knihu, která popisovala uvedený případ, takto: „Autora knihy V. P. Borovičku neznám. Nevím také, je-li to skutečné jméno nebo pseudonym. Domnívám se, že by to mohl být bývalý policejní komisař dr. Jaroslav Borkovec. Jeho osobní zášť jsem poznal na Pankráci a později na svobodě. Kniha je plná lží a nepravdy. Proč bylo v knize změněno moje křestní jméno, nevím. Velmi je zkreslena i role kapitána Herczika. Jako správní důstojník dohlížel na vojenskou kázeň ve sboru a jiné pravomoci neměl. Autor si tedy pořádně zalhal a zfantazíroval děj. Velmi mne také překvapilo, že vrchní soudní rada Schalek, který v Litoměřicích předsedal hlavnímu přelíčení, se dnes hlásí mezi Čechy7)“.8/
František Vavera, redakčně upravil Jan Hlaváček
(Reprofoto převzato z publikace Straus, J. – Vavera, F.: Mechanoskopie a Ladislav Havlíček, vyd. PA ČR, Praha 2007.)
1) ..kde Havlíček vlastnil pozemek.
2) Podle: Havlíček, L. ml.: Ladislav Havlíček (1900 - 1976), Český kriminalista a zakladatel oboru mechanoskopie. Rukopis pro edici Osudy Sborníku okresního archivu v Semilech, 2005; Havlíček, L. ml.: Sbírka dokumentů a fotografií k osobnosti Ladislava Havlíčka (1900 - 1976). Ve studijním fondu Vlastivědného muzea ve Vysokém nad Jizerou. V expozici vystaven obrazový medailon Ladislava Havlíčka s výstižným hodnotícím textem.
3) Havlíček, L.: Mechanoskopie stopy a znaky řemeslných nástrojů. Praha: MV, 1940. 327 s.
4) Ve Spojených státech amerických je kriminalistický obor mechanoskopie označován jako „Tool Marks Examination”.
5) Využito z: Straus, J., Vavera, F.: Mechanoskopie a Ladislav Havlíček. 1. vyd. Praha: Vyd. Policejní akademie ČR v Praze. 2007, 108 s. ISBN 978-80-7251-257-7
6) Borovička, V. P.: Procesy, které vzrušily svět. Praha. Nakl. Svoboda, 1989, s. 317 - 347; Borovička, V. P.: Vražda jasnovidce Hanussena. Praha: Nakl. Svoboda, 1968.
7)Ze soukromé korespondence L. Havlíčka se synem v 70. letech 20. století.
8/ Straus, J., Vavera, F. a kol.: Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem II. 1. vyd. Praha, Police history, 2005, s. 32 - 46; Straus, J., Vavera, F.: Ladislav Havlíček - otec světové mechanoskopie. Kriminalistický sborník, 2005, č. 5, s. 58 - 62.
 |
doc. JUDr. Zdeněk KONRÁD, CSc.narozen 31. května 1943 v Praze |
Docent Zdeněk Konrád, kandidát věd, je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vystudoval zde v r. 1974 práva ve studijním programu označeném jako „krim-směr“. V r. 1976 zde získal po rigorózní zkoušce titul doktora práv. V roce 1984 ukončil studia vědecké aspirantury na Akademii Ministerstva vnitra SSSR v Moskvě v oboru trestní právo – kriminalistika, na základě čehož získal titul kandidáta věd (CSc.). V roce 2005 se habilitoval na Akademii Policejního sboru Slovenské republiky v oboru bezpečnostní služby a byl jmenován docentem.
Zdeněk Konrád, než nastoupil v roce 1966 k tehdejší Veřejné bezpečnosti, se vyučil a posléze pracoval v dělnických povoláních. Není bez zajímavostí, že jeho nástup k Veřejné bezpečnosti byl podmíněn prací v těžkém průmyslu, a tak na určitý čas nastoupil do dolů. Ostatně, k jeho charakterovým vlastnostem rozhodně nepatří cesta do funkcí metodou „hlava-nehlava“. Naopak, několikrát prošel vzestupy a pády a nikdy to příliš osobně neprožíval, byť poučením to jistě pro něho vždycky bylo.
Po nástupu k VB nejdříve sloužil na jednom základním útvaru VB v Praze, nejdříve jako řadový (hlídkový) příslušník, posléze jako vyhledavatel a později pracoval jako vyšetřovatel na oddělení vyšetřování VB v Praze 1. Zde získal praktické zkušenosti, které posléze uplatnil jako pedagog.
V 80. letech min. st. přešel na tehdejší Vysokou školu SNB, kde vyučoval zejména kriminalistiku. Ve druhé polovině 80. let nastoupil do Kriminalistického ústavu Veřejné bezpečnosti, kde se věnoval vědecké a odborné činnosti v oboru kriminalistické taktiky. Ještě před revolucí v r. 1989 se stal zástupcem náčelníka Kriminalistického ústavu. V době od 1. 9. 1988 do 31. 12. 1988 byl pověřen funkcí náčelníka a v době od 1. 1. 1989 do 31. 12. 1990 vykonával funkci náčelníka Kriminalistického ústavu VB. Nutné konstatovat, že výrazně přispěl k vcelku bezproblémovému „převedení“ ústavu do nového společenského režimu.
Po revoluci 1989 se aktivně podílel na přerodu vysokoškolské výchovy policistů a dalších státních zaměstnanců. Z Kriminalistického ústavu odešel na Institut pro výchovu a vzdělávání FMV, jako vedoucí sekce kriminalistiky. Současně vykonával funkci tajemníka Komise vlády ČSFR pro narkotika a byl jmenován do Komise FMV pro legislativní a obsahovou přípravu Policejní akademie ČR.
V roce 1992 odešel ze služeb Policie ČR a pracoval u jedné civilní bezpečnostní služby.
Na Policejní akademii ČR v Praze byl přijat v roce 1993 jako akademický pracovník katedry kriminalistiky, kde působí dodnes. V letech 1996 - 1999 byl pověřen vedením katedry kriminalistiky a po dvě funkční období působil jako člen Akademického senátu Policejní akademie ČR.
V průběhu svého působení na Policejní akademii ČR se věnuje především kriminalistice, resp. kriminalistické taktice a metodice. Podílí se na výchově studentů a tvorbě vysokoškolských učebnic a skript. Je o něm známo, že je pilný, houževnatý nekompromisní a spravedlivý pedagog s velkými teoretickými znalostmi opírajícími se o bohaté praktické zkušenosti.
Mezi jeho stěžejní díla patří publikace Kriminalistické problémy vyšetřování trestných činů proti duševnímu vlastnictví (vyd. PA ČR, 2004, 93 s.) a Prověrka výpovědi na místě (vyd. PA ČR, 2006, 74 s.).
Kromě toho je spoluautorem osmi vysokoškolských učebnic z oboru kriminalistika, např.: Pješčak, J., Bělkin R. S. a kol.: Kriminalistika I. Praha: FMV 1984; Pješčak, J., Bělkin R. S. a kol.: Kriminalistika II. Praha: FMV 1984; Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika. Praha: C.H.BECK 2001; Straus, J. a kol.: Kriminalistická taktika. Plzeň: A. Čeněk 2005.
Dále je spoluautorem řady skript a učebních textů, např.: Němec, M. a kol.: Kriminalistická taktika. Praha, PA ČR 1993; Konrád, Z. a kol.: Metodika vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů. Praha, PA ČR 1995; Tiplica, M. a kol.: Kriminalistická taktika. Praha, PA ČR 1999.
Je též spoluautorem několika monografických prací, např.: Konrád, Z., Bango, D.: Metodika vyšetřování trestných činů souvisejících s domácím násilím. Praha, PA ČR 2007; Konrád, Z., Veselá, J.: Rekognice. Praha, PA ČR 2008.
Napsal desítky odborných statí, které byly publikovány v odborných časopisech jako např. Kriminalistický sborník, Československá kriminalistika a Kriminalistika, nebo ve sbornících odborných sdělení z tuzemských i mezinárodních konferencí.
Byl oceněn Plaketou Policie České republiky, Pamětní medailí Policejní akademie ČR, Pamětní medailí „50 let Kriminalistického sborníku“, Pamětní medailí „50 let Kriminalistického ústavu“.
Jeho životním krédem je: „Život je hra, ve které nechci být hercem, ale hráčem“. Mezi záliby patří chalupaření a zahrádka. S manželkou vychoval syna.
* * *
Doc. Zdeněk Konrád, CSc., je uznávaným odborníkem v oboru kriminalistické taktiky a metodiky. Měl jsem tu čest s ním několik let sloužit v Kriminalistickém ústavu, přičemž z praktických důvodů bych jeho působení v ústavu rozdělil na dvě etapy. První se týkala období, kdy přišel z býv. Vysoké školy SNB a pro řadu lidí byl naprosto neznámý. „Kdo je Konrád“ se vzápětí vyjasnilo řadou jeho kvalitních odborných statí a studií. Druhá (delší) etapa byla spojena nejdříve s funkcí zástupce náčelníka, do které jej jmenoval tehdejší šéf ústavu plk. JUDr. Jaroslav Trnka, jehož později (1988) v řídící funkci vystřídal.
Velmi živě si pamatuji, jak jsem vnitřně řešil problém, jak budu muset změnit chování k člověku, který se přes noc stal z kolegy šéfem. Dnes, s odstupem doby, se tomu směju. Zdeněk Konrád se totiž s nástupem do vrcholové funkce naprosto vůbec nezměnil. A pokud to mohu po těch letech posoudit, spíš dal na pracovité kolegy, jak na „kamarádíčky“. Naučil jsem se od něho trpělivě poslouchat názory podřízených a pokud možno neukvapovat se v rozhodnutích. Jen jednou jsem ho vytočil „do běla“, ale nebylo to mým úmyslem. Bylo to v éře „atarismu“. V polovině 90. let min. st. se mi povedlo vyhecovat asi 15 lidí z ústavu, aby si koupili malé osmibitové Atari. Konrád byl jedním z prvních, i když patřil spíš k uživatelům, jak programátorům. A já jak jsem v té době hodně blbnul do pražského Atari klubu, tak se mi jednou povedlo vytisknout nějaký služební dopis, který navíc moc spěchal, na hlavičkový papír „Atari klubu Praha“. Dopis jsem odnesl na sekretariát a vypustil myšlenky. Za hodinu se přiřítil do kanceláře Zdeněk a já ho viděl poprvé v životě řvát jak na lesy … a prý jestli si z něho dělám srandu! Omluvy v tu chvíli nepomáhaly. Vlastně ani nevím, jestli mi už tohle moje faux pas odpustil.
Nicméně, on byl první šéf ústavu, který mne vytáhl z „poslední kanceláře ministerstva vnitra“, jak jsem s oblibou svůj kutloch na konci chodby s oknem do dvora s odpadky nazýval, a začal mne pověřovat řídícími funkcemi. Rok poté co odešel jsem už dělal náměstka ředitele… Asi měl v nose, jak se říká, při poznání, že nepatřím ke „kamarádíčkům“.
Jan Hlaváček
 |
prof. JUDr. Jan Musil, CSc., dr.h.c.narozen 2. července 1941 v Plzni |
Profesor Jan Musil je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1985 byl na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jmenován docentem, v roce 1993 zde byl habilitován a jmenován profesorem. V roce 2000 obdržel na slavnostním zasedání Vědecké rady Akadémie Policajného zboru v Bratislavě čestný akademický titul doctor honoris causa.
Po promoci v roce 1963 pracoval čtyři roky jako právní čekatel a prokurátor na okresní prokuratuře v Šumperku, kde se zabýval zejména problematikou kriminality mládeže.
Od roku 1967 pracoval jako vysokoškolský učitel na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Věnoval se zde především trestnímu právu a kriminalistice, podílel se na výchově studentů a tvorbě vysokoškolských učebnic a skript. Právě díky jeho píli a houževnatosti a vyhraněnému zájmu o spojení kriminalistiky s teorií trestního práva (zejména trestního práva procesního) se kolektivu, ve kterém pracoval, podařilo v 70. a 80. letech min. století vybudovat silnou teoretickou základnu pro vývoj a posílení kriminalistiky.
Po revoluci 1989 se aktivně podílel na přerodu vysokoškolské výchovy policistů a dalších státních zaměstnanců, spočívající mimo jiné ve zřízení Policejní akademie České republiky v Praze. V letech 1992 -1998 byl po dvě funkční období prvním rektorem této vysoké školy, poté do roku 2003 jejím prorektorem. Po celou dobu působení na Policejní akademii České republiky v Praze též zastával funkci vedoucího katedry kriminalistiky. V roce 2003 krátce zastával funkci vedoucího katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Externě také vyučoval na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Dne 27. listopadu 2003 byl prezidentem republiky jmenován soudcem Ústavního soudu České republiky.
Prof. Jan Musil absolvoval řadu zahraničních stáží a přednáškových pobytů na univerzitách v Krakově, Varšavě, Berlíně, Moskvě, Saarbrückenu a Linci. Je pravidelným hostem Institutu Maxe Plancka pro mezinárodní a zahraniční trestní právo ve Freiburgu im Breisgau (SRN), přednášel na mnoha mezinárodních konferencích.
Je mj. členem vědeckých rad Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Policejní akademie České republiky, členem konzultační rady Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze.
Rovněž je zakládajícím členem Společnosti pro kriminalistiku (založena v roce 1990) a byl jejím dlouholetým předsedou. V současnosti je čestným členem této společnosti. Dále je členem Národní skupiny Mezinárodní společnosti pro trestní právo (AIDP) a čestným členem Bílého kruhu bezpečí.
Odborně se věnuje hlavně trestnímu právu, zejména trestnímu právu procesnímu a kriminalistice. Je autorem několika vysokoškolských učebnic a monografií a více než stovky studií a článků v odborných časopisech u nás, v Německu a v Polsku. Je předsedou redakční rady časopisu „Kriminalistika“ a členem redakčních rad časopisů „Acta Universitatis Carolinae – Iuridica“ a „Z Zagadnień Nauk Sadowych“ (Krakov).
Prof. Musil je i v zahraničí považován za uznávaného odborníka v trestním právu a kriminalistice. Jeho mimořádný rozhled v těchto oborech nepochybně přispěl k jeho nominaci a posléze jmenování soudcem Ústavního soudu České republiky.
Je ženatý, otec jedné dospělé dcery.
* * *
Je obtížné nějakou glosou doplnit stručný životopis, ostatně převzatý z oficiální stránky Ústavního soudu České republiky a jen v několika detailech doplněný. Pan profesor je – kromě několika dalších vysloveně pozitivních charakterových vlastností – především skromný člověk s širokým rozhledem. Nemá rád slova chvály a o sobě prakticky nikdy nemluví. Přesto (nebo snad právě proto) patří k opravdovým osobnostem současné české, resp. československé kriminalistiky a trestního práva. Po revoluci v roce 1989 převzal po prof. Pješčakovi vůdčí roli a odpovědnost za vývoj kriminalistiky v Československu, posléze v České republice, zejména z teoretického hlediska. Dlouho jsem hledal, čím bych jeho názory přestavit nejlépe. Nakonec jsem našel v archivu časopisu Kriminalistika článek, který vzešel z jeho přednášky na slavnostním zasedání Vědecké rady Akadémie Policajného zboru v Bratislavě, kde obdržel čestný akademický titul doctor honoris causa. Myslím si, že obsahuje řadu nadčasových úvah.
Jan Hlaváček
Má občan právo na bezpečnost?
Prof. JUDr. JAN MUSIL, CSc., dr.h.c., Policejní akademie ČR, Praha
Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, Excelence, milí hosté, dámy a pánové!
Děkuji panu rektorovi za krásný projev a panu prorektorovi za laudatio, kterého si velice vážím. Doufám, že si tak příznivé hodnocení alespoň částečně zasloužím. Celé akademické obci ze srdce děkuji za udělení hodnosti doctor honoris causa, kterou jsem nesmírně poctěn.
Je pro mě velkým potěšením, že spolu se mnou se této cti dostává také vynikajícímu představiteli německého policejního školství, panu doktoru Raineru Schultemu, prezidentu Polizei-Führungsakademie v Münsteru, kterého si dovoluji řadit k mým osobním přátelům.
Jsem rád, že tak vysoké ocenění mi udílí právě Akadémia Policajného zboru v Bratislavě. Mám k vaší škole velmi silný vnitřní vztah a spojuje mě s ní trvalé pouto. Začátkem devadesátých let, kdy se v tehdejším Československu otevřela možnost a potřeba vybudovat nové policejní vysoké školství, jsem se spolu s mnoha českými a slovenskými kolegy podílel na tvorbě prvních podkladů, v nichž byly formulovány principy, koncepce a východiska policejního vzdělávání v nových podmínkách demokratického a právního státu. Tato společná práce přípravné komise vyústila posléze ve studijní plány a další dokumenty umožňující v roce 1992 zahájit výuku na nově vzniklých policejních akademiích v Bratislavě a v Praze.
Jako první rektor Policejní akademie České republiky jsem po dvě funkční období s velkým zájmem sledoval, jak sesterská akademie v Bratislavě s obdivuhodnou vitalitou zahájila svou činnost a jakých pozoruhodných výsledků dosáhla. Vždy jsem se snažil o udržování těsných kontaktů s vedením vaší Akademie a podporoval jsem všestrannou spolupráci našich spřízněných kateder, učitelů i studentů. Jsem nesmírně rád, že naše dobré pracovní a lidské vztahy, mající dlouholetou tradici, si trvale uchovávají vysokou úroveň a pokračují v neztenčené míře až do současnosti.
Velice mě těší, že si bratislavská Akademie dokázala získat renomé mezi slovenskými vysokými školami, o čemž svědčí její akreditace pro bakalářské, magisterské i doktorské studijní programy i možnost provádět habilitační a profesorské řízení. Chtěl bych při této příležitosti vyjádřit své poděkování za to, že vaše škola umožňuje získávat akademické grady též mým českým kolegům. Pevně věřím, že tato příkladná spolupráce mezi bratislavskou a pražskou policejní akademií se uchová i v příštích letech a bude přinášet trvalý prospěch oběma školám, jejím studentům i učitelům. Chtěl bych veškerou svou prací k tomuto cíli přispět.
Vážené publikum, dovolte mi, abych při této slavnostní příležitosti vyslovil několik myšlenek, které se snažím uplatňovat ve své učitelské a vědecké práci.
Má základní teze zní: Občan má právo na bezpečnost.
Toto tvrzení zní možná až banálně a většina ze zde přítomných ho bude pokládat za samozřejmé. Chci se však zamyslit nad tím, zda právo občana na bezpečnost je opravdu tak bezesporné.
Naše ústavní předpisy poskytují občanovi mnoho významných základních práv a svobod, práv politických, hospodářských, sociálních a kulturních. Při četbě ústavních norem však zjistíme, že právo na bezpečnost mezi nimi explicitně nenajdeme. Odtud vznikají pochybnosti: Má občan právo na bezpečnost? A jestliže ano, má stát povinnost mu toto právo zaručit? Má občan právo na to, aby nebyl na ulici přepaden, znásilněn, okraden?
Každému je jasné, že dojde-li již k dokonání deliktu, má poškozený občan samozřejmé právo obrátit se na policii a na soud a žádat ochranu svých práv a že tyto orgány jsou podle zákona povinny mu tuto ochranu poskytnout. Trestat pachatele je nejen právem, ale dokonce i povinností státu a státních orgánů. Stát má dokonce monopol trestání, nikdo jiný než on nemůže tuto pravomoc vykonávat.
Zdá se, že kompetence a povinnost státu zasáhnout je nesporná také v situaci, kdy pachatelův útok na chráněné hodnoty a právní statky právě probíhá nebo bezprostředně hrozí. Ve stavu bezprostředního nebezpečí je oprávněn bránit se každý, k tomu slouží i prastaré právní instituty svépomoci, nutné obrany a krajní nouze. Také stát má povinnost v takové situaci zakročit a ochránit svého občana. K tomu účelu existuje v moderním státě specializovaná státní instituce - policie, která je zákonem předurčena k odvracení nebezpečí hrozícího z útoku proti veřejnému pořádku.
Zdálo by se tedy, že platné právo zakládá povinnost státu chránit bezpečí občanů a že platná právní úprava je dostatečná.
Přesto však všichni víme, že naši občané nemají pocit bezpečí. Jejich nespokojenost se současným stavem vyplývá nejen z toho, že stát nedokáže odhalit a potrestat všechny již spáchané delikty. Občanský pocit nebezpečí je silně determinován také pocitem latentního ohrožení budoucími delikty, třeba dosud nespáchanými, ale s vysokou pravděpodobností hrozícími. Toto budoucí ohrožení má své indikátory, symptomy a symboly, s nimiž každý z nás má téměř každodenní zkušenost a před nimiž prostě nelze zavírat oči.
Takovými symptomy jsou třeba narkomani, kteří právě v tuto chvíli jakoby neškodně odpočívají v městském parku, ale již za pár hodin se možná zvednou a půjdou vyloupit další zaparkovaný automobil, aby si mohli zakoupit novou dávku kokainu. Jsou to povykující skinheadi, kteří dnes na svých shromážděních nostalgicky vzpomínají na jakéhosi fašistického pohlavára, ale možná již zítra zapálí dům spoluobčana, který se jim nezdá dosti rasově čistý. Jsou to i mladiství adolescenti, kteří své nezadatelné právo na svobodu výtvarného projevu, ve skutečnosti však spíše své komplexy méněcennosti, demonstrují křiklavými graffiti, kterými vyzdobují naše domy, průchody a tramvaje a jejichž odstraňování nás všechny každoročně stojí miliony.
Ale existují i další varovné symptomy, které na první pohled neupoutají tolik pozornosti, ale které jsou z dlouhodobého hlediska semeništěm kriminality: Rozpadající se městské domy, ulice a celé čtvrti, postupně zabydlované bezdomovci a nezaměstnanými, z nichž se stávají ghetta a nebezpečné zóny, kam není radno po setmění vstoupit. Podezřelá individua, která nikdy a nikde nepracují, ale projíždějí se nablýskanými mercedesy a jaguáry. Liduprázdné exotické restaurace vykazující statisícové tržby. Fiktivní firmy, jejichž bankovními konty protékají milionové částky. Mohl bych pokračovat dalšími příklady, ale nebudu, protože publikum, ke kterému promlouvám, je vysoce kvalifikované a podobné úkazy zná dobře z vlastní zkušenosti.
Položím tedy pouze řečnickou otázku: Má být občan chráněn i před tímto obtížně uchopitelným a možná vzdáleným nebezpečím? Má to být stát, který se má postarat o odstranění těchto rizik? Má se v záležitostech prevence kriminality angažovat policie?
Odpověď není ani zdaleka jednoznačná.
Existují stoupenci liberálních koncepcí „minimálního státu“, kteří tvrdí, že stát nemůže a vlastně ani nemá a nesmí plnit roli jakéhosi všeobjímajícího ochranitele před potenciálním nebezpečím. Mají pravdu v tom, že je velice obtížné legislativně upravit podmínky, za nichž by státní orgány měly působit a eventuálně i mocensky zasahovat na poli prevence kriminality. V tom je skutečně velký problém a mnohá úskalí a jsou s tím některé neblahé zkušenosti z minulosti.
Tradiční legitimace pro činnost justice a policie je poměrně jasně definovaná a ostře ohraničená: Represivní činnost policie a justice je vždy vázána na důvodné podezření, že již byl spáchán trestný čin. Ochranná funkce policie je vázána na již nastalé nebo zjevně hrozící nebezpečí. Teprve po splnění těchto předpokladů je možno použít razantní nástroje, jimiž je zčásti zasahováno do občanských práv a svobod. Staletá aplikace těchto justičních a policejních instrumentů vedla k jejich kultivaci a k vypracování kontrolních mechanismů a garancí, které v demokratickém právním státě zabraňují větším excesům a zneužití.
Na úseku prevence kriminality je však situace složitější, zde chybí dostatečná zkušenost, dokonce některé historické zkušenosti jsou velmi negativní. Pravda, ještě v nedávné době si s tímto problémem příliš hlavu nelámali ani zákonodárci, ani teoretici a praktici. Stát a policie měly zcela volnou ruku k tomu, aby své aktivity vyvíjely na libovolných úsecích a libovolnými metodami. Charakteristický byl tento přístup pro absolutistický policejní stát, ale i pro novodobé totalitní režimy.
Moderní právní stát stojí ovšem na jiných principech. Listina základních práv a svobod v článku druhém říká: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“
Vztáhnout tuto zásadu „secundum et intra legem“ na činnost policie na tzv. „předpolí zločinu“ je velmi obtížné. Má-li být právní úprava dostatečně určitá, musí obsahovat co nejpřesnější odpověď na řadu otázek:
Od kterého okamžiku a na základě jakých skutečností může být policejní činnost zahájena?“
„Proti kterým osobám může směřovat?“
„Jaké metody může policie použít?“
„Jaké informace může policie shromažďovat?“
Katalog těchto složitých problémů by mohl ještě dlouho pokračovat.
Odpověď na tyto otázky je tak obtížná, že někteří politici a teoretici soudí, že dobrá právní regulace je prakticky nemožná, a doporučují, aby se policie na tomto úseku „předpolí kriminality“ raději vůbec neangažovala. Argumentují tím, že jinak hrozí vznik policejního státu, tj. podrobení jak veřejného života, tak privátní sféry policejní kontrole.
Přijetí takového odmítavého stanoviska by znamenalo, že policie a justice budou moci zasáhnout teprve v okamžiku, kdy delikt je již spáchán nebo alespoň bezprostředně hrozí, zatímco vzdálenější příprava zločinu může nerušeně probíhat bez zájmu státních orgánů. Takové stanovisko znamená, že společnost hodlá snášet riziko hrozícího zločinu, protože prý „zločin je daň za svobodu“.
Domnívám se, že takový závěr není zodpovědný a že jeho přijetí by přineslo společnosti velké škody, dnes větší, než kdykoliv v minulosti. Vždyť některé nejnebezpečnější organizované zločiny, ale také např. korupce a hospodářská kriminalita, způsobující naší společnosti nedozírné škody, jsou dlouhodobě a nenápadně připravovány a dokonce ani po jejich spáchání nejsou nikým oznamovány. Máme vzít tuto situaci mlčky a bez odporu na vědomí?
Myslím, že s takovou rezignací se nelze smířit. Jsem toho názoru, že pečlivou a promyšlenou právní úpravou lze vymezit dostatečně přesné podmínky a účinné garance proti zneužití metod policejní činnosti na předpolí zločinu a v její preventivní práci.
Tento trend byl již před několika lety nastoupen v legislativě i praxi řady demokratických států. Projevil se v oblasti hmotného trestního práva, kde se nově uplatňuje koncepce tzv. předsunutí trestní odpovědnosti již do raného stadia přípravných zločineckých aktivit. Typickou ukázkou tohoto legislativního trendu je kriminalizace účasti na zločinném spolčení, nebo kriminalizace držení drog. Také trestně procesní a policejní právo vytvářejí pro činnost policie v této oblasti vhodné instrumenty, např. v podobě operativně pátracích metod. Touto cestou se vydal i český a slovenský zákonodárce. Další teoretické a legislativní řešení bude i v budoucnosti vyžadovat problém, jak uplatnit informace získané těmito postupy v trestním řízení.
Nelze ovšem očekávat, že pouhá legislativní úprava, jakkoli je důležitá, zaručí efektivní využití těchto metod v praxi. K tomu je zapotřebí vynaložit mnoho úsilí a prostředků na poli organizačním a materiálním a v neposlední řadě též ve vzdělávání policistů.
Chtěl bych se tedy závěrem vrátit k obecné otázce, kterou jsem nadhodil úvodem: Existuje právo občana na bezpečnost?
Domnívám se, že ano. Takové právo není cizí modernímu pojetí právního státu, i když ho třeba ústavní předpisy výslovně nezmiňují. Na podporu tohoto stanoviska lze uvést i mezinárodní dokumenty. Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém článku 5, odst. 1 výslovně říká: „Každý má právo na svobodu a na osobní bezpečnost.“
Je-li tomu tak, potom musíme konsekventně dodat: Právu občana musí odpovídat povinnost státu garantovat osobní bezpečnost.
Chci však připojit ještě jednu tezi:
Tuto povinnost státu nelze interpretovat jako exkluzivní povinnost jen státu a státních orgánů, jako monopol státu na zajištění vnitřní bezpečnosti. Takové pojetí by bylo nereálné. Žádný stát nemá dost finančních prostředků, dost nástrojů a dost policistů, aby zaručil absolutní bezpečnost. Moderní bezpečnostní koncepce tedy připouštějí, že vedle státu se na ochraně bezpečí smějí, mají a musejí podílet také další subjekty: sami občané jako jednotlivci, komunální orgány, podnikatelská sféra, soukromé bezpečnostní služby, dobrovolná sdružení občanů. Jedině komplexní spoluúčast co nejširšího spektra činitelů může vést ke hmatatelným účinkům, tj. ke snížení kriminality a ke zvýšení bezpečí občanů.
Vážení přítomní!
Policejní školství, jehož jsem představitelem, má humánní a ušlechtilé poslání. Má připravovat vysoce kvalifikované odborníky, kteří budou chránit své spoluobčany a demokratický stát před nebezpečím, před zločinem, před zlem a bezprávím. Činí tak tím, že své studenty vybavuje dobrými nástroji vědeckého poznání a připravuje je, aby svým intelektem, svou odbornou a profesionální zdatností převyšovali zločince, narušitele pořádku a nepřátele spravedlnosti.
Jsem nesmírně potěšen tím, že vaše Akademie ocenila můj podíl na této vzdělávací a vědecké činnosti udělením titulu doctor honoris causa.
Ještě jednou vám děkuji za tak vysokou poctu. Přeji všechno nejlepší vaší škole, vašim učitelům a studentům, vám všem.
Ať žije, roste a vzkvétá vaše akademie! Vivat, crescat, floreat academia vestra!
(In: Kriminalistika, čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi, č. 1/2001, vyd. MV ČR)
 |
plk. JUDr. Bohuslav Němec, CSc.narozen 9. prosince 1917 v Českých Budějovicích, zemřel 24. května 1980 v Praze |
Bohuslav Němec se narodil v Českých Budějovicích 9. 12. 1917. Jeho otec Josef Němec byl zaměstnán v Českých Budějovicích jako policejní úředník. Možná odtud pramení jeho zájem o práci v bezpečnostním sboru a kriminalistiku. Němec v roce 1932 ukončil devítiletou měšťanskou školu. V letech 1932 až 1935 se vyučil sladovnickému řemeslu u sládka Karla Boučka ve Starozámeckém pivovaru ve Voticích, studie ukončil 9. 7. 1935 na pokračovací průmyslové škole ve Voticích. Přes léto roku 1935 byl zaměstnán ve sladovně Starozámeckém pivovaru ve Voticích jako chasník.
Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1937 - 1939. Poté nastoupil jako vařič do českobudějovického pivovaru Budvar, kde pracoval s přestávkou až do roku 1945. Němec se zapojil do bojů ve druhé světové válce, dosáhl hodnosti desátníka a byl zařazen k dělostřeleckému pluku 5. a 6. baterie. Ke konci II. světové války, v květnu a červnu 1945, desátník Němec spolupracoval v jihočeském pohraničí s I. pěším plukem Mistra Jana Husa a za tuto činnost mu byl následně udělen pochvalný dekret. Po skončení druhé světové války vstoupil do Sboru národní bezpečnosti.
Od října 1945 do srpna 1946 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích. Ke dni vyřazení (29. 8. 1946) byl povýšen do hodnosti poručíka. Mezi roky 1946 až 1950 sloužil jako příslušník SNB u útvarů SNB v Plzni, Tachově, Bělé pod Radbuzou a Praha-Hrad. V roce 1949 mu prezident republiky udělil Stříbrnou medaili k Řádu 25. února 1948, coby uznání vynikajících zásluh. V dubnu 1949 získal hodnost nadporučíka, v únoru 1950 byl povýšen do hodnosti kapitána. Začátkem 50. let byl osobním strážcem prezidenta republiky Klementa Gottwalda. Po jeho smrti v roce 1953 se začal věnovat kriminalistické vědě.
Mezi roky 1950 až 1954 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „PF UK”) v oboru právo, kde získal vysokoškolskou kvalifikace promovaný právník. Rigorózní zkoušku vykonal až dne 30. 11. 1966 a získal titul doktor práv (JUDr.). Dne 29. 2. 1968 mu byl Vědeckou radou PF UK udělen titul kandidát právních věd (CSc.). Vědeckou práci zpracoval na téma „Československý daktyloskopický systém”. Oponenty byli prof. Vojtěch Fetter, doc. Jaromír Tesař a doc. Ján Pješčak.
K 1. 1. 1953 byl jmenován náčelníkem 7. (vědeckotechnického) odboru Hlavní správy Veřejné bezpečnosti (dále jen „HS VB”). Po konstituování Kriminalistického ústavu VB ke dni 12. 12. 1958 se stal jeho prvním náčelníkem. S účinností od 1. 7. 1957 byl povýšen do hodnosti podplukovníka, do hodnosti plukovníka byl povýšen 6. 12. 1967.
Ve funkci náčelníka Kriminalistického ústavu VB setrval do 31. 1. 1969. Pražské jaro roku 1968 bylo pro Němce zlomové. Do této doby sklízel jen samé úspěchy. Jelikož ale velká většina tehdejších pracovníků Kriminalistického ústavu VB, jenž byla na značně vysoké intelektuální úrovni, se neztotožnila s posrpnovým vývojem a rebelovala proti „nadšení” reformátorů, byla zde tehdejšími mocipány zahájena personální čistka, na kterou doplatil i Němec. Navíc, bylo mu dáváno za vinu, že nedokázal ovlivnit některá nestranná rozhodnutí tehdejší Vědecké rady Kriminalistického ústavu VB, která jednoznačně podpořila výsledky mimořádně prestižní expertizy tzv. rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. K 31. 3. 1971 s ním byl ukončen služební poměr příslušníka SNB (podle dokumentů na vlastní žádost, ve skutečnosti se jednalo o vynucený odchod s ohledem na posrpnový vývoj ve společnosti.)
Bohuslav Němec byl „odsunut” do školství, což ale pro něho zřejmě nebyl až tak velký „trest”. Celé roky, co působil v řídích funkcích ve Veřejné bezpečnosti, aktivně učil jak v resortních školách, tak především na PF UK, kde vyučoval kriminalistiku.
Již v březnu 1957 zde byl jmenován vedoucím Kriminalistického kabinetu při katedře trestního práva a od dubna 1957 byl pověřen činností mimořádného lektora. Od 1. 10. 1969 do 30. září 1970 byl dočasně pověřen funkcí vedoucího katedry kriminalistiky, a to z důvodu jmenování Jána Pješčaka, který dosud tuto funkci vykonával, náměstkem federálního ministra vnitra. Po necelém roce přešel na místo samostatného odborného pracovníka katedry kriminalistiky. Po sloučení katedry kriminalistiky s katedrou trestního práva byl Němec zařazen na katedře trestního práva a kriminalistiky. Od 16. 1. 1970 do 15. 1. 1973 byl členem Vědecké rady PF UK
Dne 31. 12. 1974 odešel do důchodu.
Kromě výše uvedeného výčtu funkcí byl Němec v období let 1957 a 1958 povolán k výkonu funkce soudce z lidu u Nejvyššího soudu v Praze.
Z dalších dochovaných dokumentů vyplývá, že dne 12. 2. 1964 byl Němec jmenován členem Vědecko-metodické rady Vědeckovýzkumného ústavu kriminalistiky při Generální prokuratuře ČSSR, dne 16. 3. 1966 byl jmenován členem Vědecké rady PF UK, 13. 12. 1968 byl jmenován vedoucím oddělení kriminalistické techniky Ústavu kriminalistiky PF UK, dne 11. 6. 1969 pak také členem Ediční komise Ústavu kriminalistiky PF UK. Dne 16. 2. 1968 byl rovněž jmenován členem Vědecké rady Právnického ústavu Min. spravedlnosti.
Zajímavé, neobvyklé životní okolnosti:
Byl vynikajícím organizátorem expertizní a vědeckovýzkumné práce v oboru kriminalistiky. Na počátku 50. let stál u zrodu Vědeckotechnického odboru Hlavní správy VB, který byl v roce 1958 reorganizován na Kriminalistický ústav VB, jakožto odborné pracoviště pro podávání kriminalistických expertiz a pro metodické řízení kriminalistických techniků ve Veřejné bezpečnosti. Jako náčelník tohoto bezpečnostního útvaru se lvím podílem zasloužil o to, že Kriminalistický ústav VB byl v roce 1965 konstituován jako vědeckovýzkumné pracoviště pro oblast odhalování a vyšetřování trestné činnosti.
Bohatá byla rovněž jeho pedagogická činnost. Přednášel v různých kursech pořádaných v Ministerstvu vnitra, Generální prokuratuře, Min. obrany a Min. spravedlnosti. Od roku 1953 se spolupodílel na vybudování kriminalisticko-pedagogického pracoviště na PF UK v Praze, později nazvaného Ústav kriminalistiky. Byl vedoucím diplomových prací řady studentů PF UK.
Němec byl činný i mimo tuzemskou vědu. Mezi roky 1956 až 1969 se zúčastnil několika mezinárodních konferencí a tématických výstav v zemích tehdejšího „východního bloku” a také v Německu a Itálii. Byl například vedoucím československé delegace na I. mezinárodním kriminalistickém sympoziu v Berlíně v r. 1962 a následující rok na II. sympoziu ve Varšavě. Jeho zahraniční služební cesty do Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Maďarska a Polska měly velký přínos pro českou kriminalistickou školu, která tak mohla udržovat stabilní krok s okolními státy tehdejšího socialistického bloku.
Němec byl vysoké a ramenaté postavy, vždy elegantní, v obleku či uniformě. Disponoval mnoha znalostmi a dovednostmi, jak z oboru kriminalistiky (zejména kriminalistické techniky, fotografování a filmování), tak i mnoha dalších oborů. Pracoval se dřevem, pořizoval dokumentace a vedl si archiv kriminalistického materiálu. Preferoval však spíše kariéru a profesní růst, jak rodinný život. Strmý profesní růst se odrazil v jeho osobním životě. Již v roce 1946 se rozvedl s první ženou, v roce 1950 se podruhé oženil s partnerkou o devět let mladší. Z prvního manželství měl dvě dcery a vnuka, druhé manželství bylo bezdětné.
Zemřel dne 24. 5. 1980 ve Vinohradské nemocnici v Praze 10 na rozedmu plic. Není bez významu vzpomenout, že na jeho pohřeb 30. 4. 1980 sice přijela zahraniční delegace složená z významných kriminalistů, ale většina jeho „věrných” přátel a bývalých spolupracováníků, stejně jako lidí, kteří by mu měli být vděčni, se báli přijít s ním rozloučit. Normalizace byla v plném proudu!
Řády, vyznamenání, čestné tituly a doktoráty, významná mezinárodní ocenění:
- Stříbrná medaile Řádu 25. února 1948 (1949),
- Medaile Za službu vlasti (1955),
- Medaile Za zásluhy o obranu vlasti (1956),
- Vyznamenání Za vynikající práci (1959)
- Řád Rudé hvězdy (1969),
- Řád Rudé zástavy (1969) (jako člen kolektivu),
- řada čestných uznání a věcných cen;
Titul kandidát právních věd (obhajoba 14. 2. 1968, udělení 29. 2. 1968; disertační práce na téma „Československý daktyloskopický systém” - oponenti prof. Vojtěch Fetter, CSc., doc. MUDr. Jaromír Tesař, DrSc., doc. JUDr. Ján Pječšak, CSc.)
Výběr z díla:
- Základy kriminalistiky (monografie), Naše vojsko, Praha 1954.
- Kriminalistická technika a její význam při odhalování trestných činů - technická identifikace věcí (monografie), Tiskárna MV, Praha 1954.
- Kriminalistická technika a její význam při odhalování trestných činů - technická a taktická identifikace osob a neznámým mrtvol (monografie), Tiskárna MV, Praha 1954.
- Kriminálně technická identifikace střelných zbraní (monografie), Tiskárna MV, Praha 1954.
- Popisování osob (monografie), Tiskárna MV, Praha 1954.
- Daktyloskopie (monografie), Tiskárna MV, Praha 1954.
- Nástin kriminalistiky - prozatímní učební texty z kriminalistiky a příbuzných oborů, Skripta pro PF UK, SPN, Praha 1956.
- Základní kriminální techniky a diagnostiky (monografie), Tiskárna MV, Praha 1966.
- Učebnice kriminalistiky, sv. 1, 2, 3, 5 a 6 (vedení redakčních kolektivů a spolupráce), Naše vojsko, Praha 1959 a 1966. (Poznámka: Později připravené tituly nebyl vlivem politických změn v roce 1968 vydány.)
- Kriminalistická příručka, sv. 1 (vedení redakčních kolektivů a spolupráce), Naše vojsko, Praha 1960, 2. vydání 1966.
- Kriminalistická příručka, sv. 2 (vedení redakčních kolektivů a spolupráce), Naše vojsko, Praha 1961.
- Úvod do studia kriminalisticko-bezpečnostních oborů (ve spolupráci s J. Pješčakem a R. S. Bělkinem), Tiskárna MV, Praha 1968.
- Maketa učebnice kriminalistické techniky, sv. 1 a 2, Tiskárna MV, Praha 1968.
- Nástin základů kriminalistiky, skripta pro PF UK (část o historii kriminalistiky), Praha 1970.
Bibliografie:
Řada odborných statí k problematice kriminalistické techniky, kriminalistické expertizy, kriminalistickým stopám a identifikacím osob a věcí, které byly publikovány zejména na stránkách časopisů Kriminalistika, Knižnice SNB pro kriminalistiku, Kriminalistický sborník, Antropologický sborník, Bezpečnost, Kriminalistik und Forensische Wissenschaften, Forum der Kriminalistik, Sovětskaja anthropologija a Čsl. kriminalistika.
* * *
Bohuslav Němec je po právu považován za prvního opravdového průkopníka československé povláčené kriminalistiky. Ačkoliv více jak dvě desítky let aktivně působil v oblasti kriminalistické vědy, všechno jeho počínání směřovalo k praktickému uplatnění této vědní discipliny v boji s kriminalitou.
Jeho publikační činnost je velice obsáhlá. Je do ní možno zahrnout kromě několika učebnice a publikací i více jak 76 odborných statí, referátů a studií. Velká část Němcovy publikační činnosti byla zaměřena na studium a výuku moderní kriminalistické vědy, další část prací je pak zaměřena na kriminalistickou metodu identifikace podle otisků prstů (daktyloskopii). Zabýval se ale i dalšími problematikami kriminalistiky. Své studie publikoval v tehdy vycházejících periodikách - „Knižnice pro kriminalistiku”, „Kriminalistika”, „Kriminalistický sborník” a „Bezpečnost”. Za nejvýznamnější dílo té doby je nutné považovat pětisvazkovou „Učebnici kriminalistiky” (vyd. KÚ VB v 50. - 60. tetech min. st.) a také dva díly „Kriminalistické příručky” (1961, 1967), na kterých autorsky spolupracoval. Němec je také autorem prvních vysokoškolských skript určených pro studium kriminalistických disciplín s názvem „Nástin kriminalistiky”.
Bohuslav Němec byl průkopníkem uplatnění kriminalistiky v praxi, což realizoval svou prací v Kriminalistickém ústavu VB i na Právnické fakultě UK. Tím rozvíjel a obohacoval československou kriminalistickou vědu. Proto jej můžeme považovat za vůdčí osobnost kriminalistické vědy u nás v 50. a částečně 60. letech 20. století.
Jan Hlaváček, František Vavera
Vytvořeno s využitím:
Šulc, V.: Osobnosti - Bohuslav Němec. Kriminalistický sborník, č. 5, 2003, s. 45 - 46.
Straus, J. - Vavera, F. a kol.: Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem II., 1. vyd. Praha, Police history, 2005, s. 46 - 50.
Dokumenty z personálního spisu B. Němce uložené v PF UK a dokumenty a fotografií zapůjčené rodinou Blanky Konečné, dcery B. Němce.
 |
doc. JUDr. Vladimír Prerad, CSc.narozen 17. října 1921 v Bohuslávkách, okr. Lipník nad Bečvou, zemřel 2. června 2007 v Praze |
Vladimír Prorad v roce 1958 ukončil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Praha v oboru právo a získal titul doktor práva (JUDr.). V roce 1969 ukončil studium vědecké aspirantury v oboru trestní právo - kriminalistika na Vysoké škole milice v Moskvě. V roce 1991 habilitoval na Právnické fakultě UK Praha v oboru trestní právo a získal pedagogický titul docent.
Do roku 1971 byl ve služebním poměru a pracoval jako příslušník Veřejné bezpečnosti. Naposledy vykonával funkci zástupce náčelníka u Městské správy VB Praha. Současně od roku 1965 do roku 1991 působil jako pedagogický pracovník na Právnické fakultě UK Praha. Zde mimo jiné zastával určitou dobu i funkci zástupce ředitele Ústavu kriminalistiky PF UK. Pro své názory vyjádřené po roce 1968 byl obětí politických čistek v období normalizace. V tomto období nesměl zastávat žádné řídící funkce a i jeho publikační činnost byla přísně cenzurována.
Vladimír Prerad měl vynikající velitelské a řídící schopnosti a přirozenou autoritu vzhledem ke svým schopnostem, odborným zkušenostem a přátelskému vztahu ke spolupracovníkům. Jako pedagog byl vynikajícím a přesvědčivým orátorem, jako znalec cizího jazyka pohotovým překladatelem. Ve společnosti byl oblíben pro svoji ohleduplnost a pozornost. Jako kamarád a přítel byl spolehlivý v dobách dobrých i zlých. Z hlediska uznávaných hodnot byl zásadový. Jeho osobním životním krédem bylo „za všech okolností zachovat čistý štít“. Měl rád rybaření a zahrádku.
Vladimír Prorad byl – přes politickou diskriminaci - značně publikačně činný. Za jeho stěžejní díla jsou považovány publikace:
- Vyšetřovací experiment, vyd. Ústav kriminalistiky PF UK, Praha 1972, 194 stran
- Kriminalistický experiment a rekonstrukce trestného činu, vyd. Acta Universitatis Carolinae Iuridica sv. 3/1990, monographia LIV, spoluautor M. Vychodil
Dále byl spoluautorem šesti vysokoškolských učebnice vydaných k oboru „kriminalistika“ pro právnické fakulty, například:
- Pješčak, J. a kol.: Základy kriminalistiky (monografie), Naše vojsko, Praha 1976
- Musil, J. a kol.: Kriminalistika (vyd. Naše vojsko, Praha 1994)
Podílel se rovněž na napsání řady skript a učebních textů, například:
- Prerad, V. a kol.: Kriminalistika - prozatímní učební text z oboru kriminalistické taktiky, vyd. Ústav kriminalistiky PF UK, Praha 1968
- Pješčak, J. a kol.: Nástin základů kriminalistiky, vyd. SPN, Praha 1973
- Protivinský, M., Prerad, V., Heřmánek, J.: Taktika výslechu, vyd. SPN, Praha 1973
- Protivinský, M., Prerad, V.: Taktika výslechu obviněného a svědka v přípravném řízení, vyd. SPN, Praha 1978
- Němec, M. a kol.: Kriminalistická taktika, vyd. Policejní akademie ČR, Praha 1993
- Tiplica, M. a kol.: Kriminalistická taktika, vyd. Policejní akademie ČR, Praha 1999
Napsal také desítky odborných statí, které byly publikované v odborných časopisech, zejména Kriminalistický sborník, Československá kriminalistika a Kriminalistika, nebo ve Sbornících odborných sdělení z tuzemských i mezinárodních konferencí.
* * *
Ke generaci mých vysokoškolských pedagogů, mezi které patří například páni (a paní) profesoři či docenti Protivinský, Prerad, Růžek, Solnař, Tesař, Císařová, Soukup, Balík, Pješčak, Mathern, Musil, Penzeš, Vychodil, Tiplica, Porada, Heřmánek, Titlbach a další, jejichž přednášky a semináře jsem měl možnost před dlouhými lety navštěvovat, dodnes vzhlížím s úctou. To je nejspíš normální projev vztahu žák – učitel. Leč - snad se mohu pochlubit - s některými svými kantory jsem v průběhu let navázal vyšší formu osobního vztahu, kterou bych dokonce definoval jako přátelství. Možná tomu pomohly některé moje aktivity či výsledky práce, nevím? Pravda, s panem docentem Preradem to bylo trošku jinak (pokud jde o ono přátelství). Vůbec bych si nedovolil něco takového tvrdit, kdyby…
(..nikdy jsem pod ním nesloužil, „jen“ jsem studoval jeho díla a – věděl o něm. Jak jsem se posléze dozvěděl, i on věděl o mně…)
…kdybychom se s panem docentem nesetkali a pěkně si mnoho zajímavého vzájemně nesdělili, bohužel, jak se posléze ukázalo, na poslední chvíli. Není podstatné, kdo naše setkání zorganizoval a proč. Je ovšem ironií osudu, že já i můj vzácný host jsme při našich posledních schůzkách věděli, že je vážně nemocný. Šokující pro mne bylo, s jakým nadhledem k této nepřízni osudu přistupoval. „Takové věci se stávají,“ řekl ke své nemoci. „Ještě, že jsem měl možnost tady být tak dlouho, jinak bych snad ani nestihl všechno, co jsem stihnout chtěl…“ dodal. Ale nebyla v tom nostalgie ani rezignace. Bylo to upřímné. A tak jsme si povídali a povídali a vzpomínali a já jsem se dozvídal věci, které bych se jinak nedověděl. Poslední naše setkání se uskutečnilo na jaře 2007. Pan docent zemřel druhý červnový den toho roku. Škoda dobrých lidí!
Jan Hlaváček, 29. 9. 2008
(Děkuji Zdeňku Konrádovi a Miroslavu Protivinskému za poskytnutí cenných faktografických údajů.)
 |
prof. JUDr. Miroslav PROTIVINSKÝ, DrSc.,narozen 7. září 1924 v Trstěnici, okr. Litomyšl (nyní Svitavy) |
V letech 1955 až 1961 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor studia „právo”. V současnosti je členem představenstva TRIVIS, a. s., (střední a vyšší odborná škola zaměřená na bezpečnost) a externím učitelem této společnosti.
Dlouhá léta vykonává funkci člena redakčních rad časopisů Kriminalistický sborník (vydává Kriminalistický ústav Praha Policie ČR) a Kriminalistika (vydává odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR). Dále je členem oborové rady Policejní akademie ČR v Praze.
Ačkoliv převážnou část života působil jako vysokoškolský vědeckopedagogický pracovník, na začátku své profesní kariéry by, roky 1946 až 1954 - snad pod vlivem svého otce, prvorepublikového četníka - příslušníkem kriminální policie nového poválečného bezpečnostního sboru (kriminální policie byla součástí složky Veřejné bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti). Jako příslušník kriminální služby VB postupně pracoval v přímém výkonu na okresní, posléze oblastní kriminální úřadovně, několik let pak ve výkonu kriminální služby na úrovní kraje a na Hlavní správě Veřejné bezpečnosti v Praze. Později se zaměřil na problematiku školství.
Mezi roky 1955 až 1966 působil v Ústřední škole Ministerstva vnitra jako vedoucí katedry Veřejné bezpečnosti, posléze jako zástupce velitele školy a jeden rok jako její velitel.
Poté jej oslovila Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, kde se spolupodílel mezi roky 1966 až 1969 na založení vysokoškolské výuky kriminalistiky společně s průkopníkem československé kriminalistické školy Jánem Pješčakem a dalšími pedagogy.
Po odvolání plukovníka JUDr. Bohuslava Němce z funkce náčelníka Kriminalistického ústavu VB (31. 1. 1969) se stal v období od 1. 2. 1969 do 31. 7. 1970 jeho pověřeným šéfem.
V letech 1971 až 1990 působil v různých funkcích na Právnické fakultě UK (mj. byl zástupcem vedoucího katedry kriminalistiky, kterým byl tehdy prof. JUDr. Ján Pješčak, DrSc.). Po revoluci 1989 se znovu plně angažoval v problematice rezortního školství. Byl spoluzakladatelem nového školského odboru Federálního ministerstva vnitra. Jeho profesní kariéru na dlouhé tři roky přerušil v roce 1990 těžký infarkt.
Osobní životní krédo: Být slušný a ochotný pomáhat.
Osobní zájmy, záliby, koníčky: Zahraniční odborná literatura. Nutné podotknout, že jeho excelentní znalost právnické a kriminalistické němčiny je bezkonkurenční. S velkým zájmem a pílí pouze jemu vlastní trpělivě vyhledává v německy vydávaných odborných časopisech všemožná poučení vhodná pro práci naší policie, která dokonale věcně glosuje.
Zajímavé, neobvyklé životní okolnosti: Sám uvádí, že to byly pády a vzestupy - a je to pravda. Například v roce 1970, s nástupem „normalizace”, zažil vyhození z funkce náčelníka Kriminalistického ústavu VB. Naopak v roce 1990 byl „povolán zpět” k plodné práci, a jako člen kolegia ministra vnitra působil jako předseda komise pro zřízení Policejní akademie ČR v Praze. Jeho práci de facto nepřerušil ani těžký infarkt. Přes pokročilý věk neustále aktivně učí, je velice aktivní v oblasti publikační činnosti, stále je nablízku coby rádce a znalec kriminalisticky a trestního práva procesního.
Řády, vyznamenání, čestné tituly a doktoráty, významná mezinárodní ocenění: V roce 1969 získal titul kandidáta věc (CSc.), v roce 1975 pak pedagogický titul docent, v roce 1982 mu byl udělen titul doktora věd (DrSc.), vysokoškolským profesorem byl jmenován v roce 1984. Kromě toho absolvoval zkoušky na Státním ústavu jazykovém v Praze, pro ruský jazyk v roce 1955 a pro němčinu v roce 1966.
Přebohatá je jeho publikační činnost. Mezi stěžejní publikační díla patří:
- Vyšetřování krádeží a loupeží. Praha: Vyd. Univerzita Karlova, 1967, 56 s.
- Rekognice vpřípravném řízení. Vyd. Ústav kriminalistiky PF UK, Praha 1971,183 s.
- Teorie a praxe dokazování vtrestním řízení, znovupoznáním osob a věcí (ve spoluautorství s M. Tiplicou). Vyd. Univerzita Karlova, Praha 1986, 106 s.
- Kriminalistická stopa (studie o metodologických základech kriminalistické nauky ostopách). Acta universitatis Carolinae IURIDICA 1975, monographia XXIII, vyd. Univerzita Karlova, Praha 1976, 88 s.
- Dekódování informace zkriminalistické stopy (studie metodologických základů kriminalistické identifikace). Vyd. Univerzita Karlova Praha 1979, 130 s.
- Taktika výslechu vpřípravném řízení trestním (ve spoluautorství sJ. Musilem aV.Preradem). Vyd. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1987, 135 s.
Autorsky se podílel na řadě vysokoškolských skript, například:
- Taktika výslechu obviněného a svědka vpřípravném řízení (ve spoluautorství s J. Musilem a V. Preradem). Vyd. SPN Praha, 1987, 135 s.
- Skripta pro odbornou výuku na Střední škole veřejnoprávní a Vyšší odborné škole prevence kriminality a krizového řízení vPraze (trestní právo hmotné, vybrané kapitoly finančního práva, prevence kriminality a základy kriminalistiky).
- Hlavy o výslechu a rekognici v Učebnicích kriminalistiky PF UK ze šedesátých a sedmdesátých let.
V rámci podnikatelské činnosti firmy TRIVIS, a. s., vypracoval zejména tyto publikace:
- Zdolávání mimořádných událostí (zkušenosti ze SRN). Vyd. MV ČR, Gen. ředitelství hasičského záchranného sboru ČR, Praha 2001, 81 s. Zabezpečovací systémy (situační prevence kriminality) - (ve spoluautorství s Ing. Patákem a JUDr. Kovanou). Vyd. Soukromá veřejnoprávní akademie a Vyšší odborná škola, s. r. o, Praha 2000, 111 s.
- Organizace a taktika přepravy peněz a cenností (ve spoluautorství s JUDr. Náchodským). Vyd. Armex, Praha 1999, 170 s.
- Bankovní loupeže - analýza loupežných přepadení bank, peněžních transportů a bankovní kriminalita (ve spoluautorství s doc. PhDr. L. Čírtkovou, CSc., JUDr. A. Hýskem a JUDr. Z. Náchodským). Vyd. Armex, Praha 1999, 273 s.
Byl iniciátorem vzniku a účinně se podílel na napsání velice užitečné příručky pro praktický výkon současné policejní praxe:
- Praktická kriminalistika (ve spoluautorství s JUDr. J. Hlaváčkem a kol.). Vyd. Kriminalistický ústav Praha, Policie ČR, 2006, 239 s.
Dále napsal desítky odborných statí, které byly publikovány v domácích i zahraničních odborných časopisech a stovky dalších časopiseckých příspěvků.
* * *
Prof. JUDr. Miroslav Protivinský, Dr.Sc. je nejen opravdovým nositelem svého osobního životního kréda - „být slušný a ochotný pomáhat”. On je také skutečným kamarádem, který se vymyká všem ustáleným definicím o učitelích. Měl jsem tu čest u něho začít studovat vědeckou aspiranturu (což skončilo neslavně, ale nikoliv jeho vinou J). Byl jsem nadšen, když přijal moji „ředitelskou” nabídku na člena redakční rady Kriminalistického sborníku. A věru plní si ji výtečně. Konečně, byl jsem upřímně překvapen, ale současně i nesmírně potěšen, když přišel s nápadem, že bychom spolu měli napsat knížku. Myslím, že právě tady je vhodné místo na publikování dosud nikde nezveřejněné předmluvy, kterou jsem měl připravenou pro „Praktickou kriminalistiku”. On mi ji do té knížky totiž zakázal vložit.
Mirku, díky za to, že jsem se s Tebou setkal a navíc s Tebou mohl pracovat.
Zpracovali Jan Hlaváček a František Vavera
