Editorialy
Dlouho jsem přemýšlel, jestli se mám pustit do projektu, který jsem nazval “krimi-servis”. Po bezmála čtyřiceti letech služby v policejním sboru jsem nabyl řadu znalostí a zkušeností, které si nemíním odnést do hrobu. Na druhou stranu si ale říkám - po nedávno nabyté zkušenosti s “mocipány” - jestli by to nakonec nebylo lepší. Už tyto první řádky naznačují, že myšlenka na vytvoření projektu se klube na povrch. Tak či onak, smazat se dají kdykoliv. Stále totiž zvažuji, pro koho má cenu přenášet na papír (vlastně do elektronického média) celoživotní know-how. Nebude to zbytečná práce?
Tento web sponzoruje od 1. 9. 2018 firma PRIVATE SERVICE, spol. s. r. o.
Společnost Private Service spol. s r.o., založená v roce 2011, je specializovaná bezpečnostní agentura s působností na území České republiky, Slovenska a Polska. Svoji činnost zaměřuje zejména do oblasti ochrany osob, majetku, soukromého vyšetřování, na bezpečnostní logistiku, zpracování, ověřování a ochranu osobních údajů, zpracování bezpečnostní dokumentace a provádění bezpečnostních auditů.
Nedílnou součástí působení naší společnosti v oblasti personální bezpečnosti je i široká škála bezpečnostně - vzdělávacích aktivit, která působí v oblasti personální bezpečnosti jako preventivní prvek.
Představitelé managementu Private Service spol. s r.o. jsou dlouholetými členy ASIS International, předního mezinárodního sdružení bezpečnostních profesionálů s více jak 34.000 členy po celém světě a delší než 50-ti letou tradicí, jehož základní vizí je rozvoj celosvětové bezpečnosti. Posláním tohoto sdružení je podpora dokonalosti a zvyšování prestiže bezpečnostního oboru.
.
O rychlobruslení, volbách a národní hrdosti (…aneb editorial k 21. ZOH)
Určitě nic společného nemá Martina Sáblíková ze Žďáru nad Sázavou s nosným tématem tohoto webu. Leč nemohu (jako bývalý a velmi špatný rychlobruslař) nezařadit na svůj web zprávu, kterou budou několik příštích dnů, týdnů a možná i roků omílat do nekonečna všechny uznávané světové tiskové agentury. Tři minuty po půlnoci našeho času - 15. února roku 2010 - bylo jasné, že česká reprezentantka Martina Sáblíková získala historicky první zlatou medaili v jedné ze čtyř ženských olympijských rychlobruslařských disciplin - v závodě na 3 kilometry. Je to obrovský úspěch závodnice a jejího trenéra Petra Nováka.Martina Sáblíková neměla štěstí na vylosování v pořadí závodu. Musela svých sedm kol odjet před svými největšími soupeřkami. Je otázkou, zda-li to byl handicap. Závod rozjela ve velkém stylu. Svoji japonskou soupeřku na dráze nechala daleko vzadu. Už od poloviny závodu bylo jasné, že útočí na rychlostní rekord rychlobruslařského oválu, postaveného jen 4 metry nad hladinou moře. Odborníci tvrdí, že nejrychlejší časy se jezdí na vysokohorských tratích. Svého času jsem měl teoretickou možnost vyzkoušet si takovou dráhu - Médeo v Alma Atě. Bylo ale více důvodů, proč to byl jen sen. Realitou byla přírodní dráhy ve Svratce. Jo, bejvávalo!Martina jela fantasticky, Petr Novák ji dával jasné pokyny: “…jeď, máš na placku”! A Martina vydržela vražedné tempo, které v cíli znamenalo čas 4:02,53 min!Martina Sáblíková se stala olympijskou vítězkou ve sportovní disciplině, pro kterou se v České republice nenašlo dostatek finančních prostředků. Po čtyřiceti letech keců a slibů u nás nebyl postaven jediný rychlobruslařský stadion. Trapné při pomyšlení, kolik se v této zemi jen za posledních 20 let rozkradlo a promrhalo peněz. Když jistý policejní důstojník velmi netradičně zveřejnil, že organizovaný zločin prorůstá do politických struktur, byl z toho řev, především ”potrefených hus”. Kde tedy jsou ty miliardy, o kterých se pořád tvrdí, že nebyly rozkradeny? Každou chvíli se provalí, kolik “velkých peněz” zůstalo za nehty našich slavných osobností, lobistů, pseudo-podnikatelů, kamarádů a kamarádíčků a jiných zločinců s bílými límečky. Škoda, že neexistuje žebříček lumpů, kteří „propodnikali“ (nebo rozkradli, to je jedno) nejvíce. Z jejich “poctivě nabytých financí” by se takových rychlobruslařských stadionů mohlo postavit deset.Žebříček hlupáků, kteří neměli šanci se uplatnit v občanském životě, a tak se ukryli mezi poslanci ve sněmovně, ten máme každý z nás vykalkulovaný. Jenže, bohužel díky naší hlouposti jim při volbách dáváme zas a znovu šanci pěkných výdělků a klidného života. A přitom jsou mezi nimi lidé, kteří jsou doslova a do písmene zosobněním zla! Mohl bych jmenovat…Je neskutečné, že díky médiím (v soukromých zahraničních rukách) jsou někteří výše vzpomenutí pánové a dámy oslavováni jako hrdinové všedního dne - ačkoliv nikdy nedokáží získat olympijskou medaili. Co olympijskou medaili? Oni nedokáží zhola nic. A i když něco s velkou bublinou budují, je z toho stejně nakonec paskvil. Právě před volbami bychom se nad tímto faktem měli vážně zamyslet.Hrůza, jaké myšlenky mne napadají ve chvilce, kdy jsem hrdý na to, že jsem z Česka. Jenže ubožáci, kteří se nechávají fotit vedle vrahů, jiní, kteří jim dávají medaile, tací, kteří mají nejen křivý úsměv, ale i křivé myšlenky, anebo ti, kteří fandí náckům – tak ti všichni mi pijí krev a stydím se za to, že taky patří k našemu národu.Ještě že jsou takové chvilky, jako třeba dnes 3 minuty po půlnoci, kdy Martina Sáblíková získala zlato na 21. zimní olympiádě ve Vancouveru.Jan Hlaváček, 15. 2. 2010
PF 2010 (…aneb editorial na příští rok)
Vážení přátelé a kamarádi, přeju vám klidné vánoce a v novém roce ať se máte stejně jako ta žába na obrázku, který jsem objevil v bezedné studnici informací na internetu. Já už se k tomuto stavu dost přiblížil…
Pravda, hodně mi v tom pomohlo pár zmetků okolo Ivana Langera, ale na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré; tím jsem se ostatně řídil celý život. Alespoň se zase oddělilo zrno od plev. Je pro mne smutné pozorovat, kam se dnes řítí ústav, který jsem tři desítky let pomáhal budovat, jak jsou deformovány, anebo účelově přizpůsobovány nápady desítek mých kolegů, stejně jako vytvořené postuláty, které v souhrnu zapříčinily, že se na ústav hledělo s úctou a obdivem, a to nejen doma, ale i v zahraničí . Nuž, v životě už to tak chodí, že jednou jsi dole a jednou nahoře. Dnes už vím, že záměrem bylo přes moji likvidaci zničit “gardový” policejní útvar, o kterém se mohlo hodně nahlas tvrdit, že to je továrna na důkazy. Vědělo se totiž, že já nikdy nedopustím, abychom přepisovaly znalecké posudky podle přání velkopodnikatelů či některých politiků.
Ne strach z mocných, ale beznadějnost cokoliv změnit - tak si nyní připadám. Navíc mi byla do cesty postavena jakási virtuální zeď, kterou se mi nechce přelézat (na podlézání a obcházení jsou jiní). Psát dál fundovaně o praktické kriminalistice a pomáhat ji tak rozvíjet i z pozice civilisty, notabene důchodce, to je sakra obtížné, když byly (z trapných příčin) přerušeny vazby s bývalým pracovištěm. Jinými slovy - půl roku jsem na tento web nepřidal ani čárku, protože mi chybí motiv. Přesto je jeho sledovanost na téměř stejné úrovni, jako tomu bylo dřív (asi je tam pořád co číst). Nevím, co to ale znamená.
Tak jako nebyl zájem, abych po skončení „velitelské kariéry“ (což jsem sám včas časově vyjádřil) zalezl na půdu ústavu a psal tam knihy a odborné články, tak ani nyní, po mém soudním očištění, nebylo vyjádřeno (přes jisté verbální sliby) jasné: přijď, čeká na tebe práce! Dokonce ani oficiální omluvy jsem se nedočkal. Nebudu se už s nikým znovu soudit ani jinak prosit o satisfakci ve vztahu k ochraně osobnosti; tyto požadavky jsem jasně vyjádřil na oficiálních místech, ale bylo mi odpovězeno, že to takhle jednoduše nejde. Zajímavé je, že Žáčkové, Langerové a další mne bez soudu donutili odejít a ještě mě u toho stačili v několika etapách nenávratně pošpinit před celým světem.
Těmto lidem nemohu přát nic jiné, než aby shnili v pekle. Kéž by platilo, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě…
Vám ostatním, které mám rád, se kterými jsem rád pracoval, i vám mně neznámým, kteří jste třeba jen náhodou zavítali na moje webové stránky, přeju jen vše dobré.
Jan Hlaváček, 19. 12. 2009
Máme to za sebou (…aneb jarní editorial 2009)
Souhlasím s názorem, že není nic horšího než zanedbaný web (stejně jako zanedbaný sex, jak zpívají Eláni). Nebudu se vymlouvat, ani dávat na obdiv, že jsem teď rok a půl hodně intenzivně pracoval v Liberci na přípravě FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování. Prostě webová stránka šampionátu (www.liberec2009.com) mne natolik zaměstnala, že na vlastní web jsem neměl moc času.
V Liberci to máme za sebou, a přestože všechno je ještě velice živé a ovlivněné emocemi, alespoň drobné zhodnocení této jedinečné a neopakovatelné akce si dovolím uvést. Předně, mám nepopsatelně pěkný pocit, že jsem mohl být u toho. To je tak vždycky, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby mne Langer a spol. nedonutil odejít od policie, nemohl bych nabídnout svoji pomoc Katce Neumannové.
Za druhé, všechna ta nenávistná mediální vřava, kterou musela veřejnost sledovat, byla jedna velká lež v režii lidí, kteří to potřebují pro své kšefty. Z dotace státu do mistrovství se udělalo politikum, které sloužilo jako klacek proti konkrétním lidem, organizacím a dokonce i politickým stranám. Zcela záměrně se spojovaly věci, které spolu naprosto nesouvisely. Například peníze pro Liberec od státu a peníze pro Organizační výbor od FIS.
Z vnějšku (např. od představitelů FIS, samotných sportovců a členů týmů) bylo mistrovství vyhodnoceno velmi dobře. Gian F. Kasper, president FIS, dokonce uvedl, že Liberecký šampionát se do historie zapíše jako šampionát nové, moderní doby. Naprosto bezkonkurenční zde bylo ubytování týmů, doprava účastníků fungovala bez očekávaného kolapsu dopravy v Liberci, připravenost sportovišť předčila očekávání. Dokonce byl dostatek, přesněji nadbytek sněhu, což vytáčelo do běla zejména zelené, kteří měli připravené bojkoty transportu sněhu z hor, kdyby nastala krizová varianta. Atd.
Pod vlivem médií měli k šampionátu výhrady diváci, ale pouze k ceně vstupenek. Vybraná média jim systematicky několik týdnů masíroval hlavy, že ceny vstupenek jsou přemrštěné. Samozřejmě, že to nebyla pravda, protože například na běhy začínaly vstupenky od 200 Kč. Ta samá média ale za posledních x-let neřekla ani půl slova k cenám vstupenek na ligové zápasy v hokeji či fotbalu, neřkuli na mezistátní zápasy, které se pohybují v řádu několika tisíc korun. Tak to je! Jinak, o diváky bylo postaráno špičkově, a kdo přijel, může to potvrdit. Není sice pravda, že při štafetách mužů bylo na stadionu 37 tisíc diváků (bylo jich tam okolo 20 – 25 tisíc, ale nepřísluší mi hodnotit tyto démonizující údaje).
Pravda ovšem je, že z pohledu zevnitř, očima pracovníků Organizačního výboru, by bylo možné leccos udělat lépe. A to neříkám proto, že po boji je každý generál. Uvidíme, jak nakonec vyzní oficiální vyhodnocení šampionátu(?), které se v současnosti připravuje. A taky bude zajímavé sledovat, jak bude pokračovat nenávistná kampaň proti šampionátu, která se už nyní scvrkává na útoky a kriminalizování konkrétních lidí z řad organizátorů.
Mojí chloubou se stala webová stránka MS www.liberec2009.com. Za rok a půl jsme na ní publikovali okolo 750 příspěvků v cca 40 rubrikách, k tomu je na webu téměř 300 fotogalerií, ve kterých bylo publikováno okolo 4 000 fotografií. Vše bylo vytvářeno de facto třikrát - v českém, anglickém a německém webu. To samo o sobě dává představu o rozsahu jazykových překladů. Nikdy už asi nebudu pracovat na webu, který navštěvovalo několik desítek tisíc čtenářů v jednom dni. Naprostý šok pro nás byla návštěvnost v úvodních dnech šampionátu, kdy se přihlásilo okolo 70 tis. čtenářů z celého světa. Dlužno dodat, že web ani jednou nespadnul a nebyl napaden hackery. Nebudu zapírat, že jsme sklízeli i tvrdou kritiku. V drtivé většině se však jednalo o nářky, že čtenář nemohl na webu najít to či ono. To ale bylo dáno obrovských rozsahem publikovaných informací a obecně nízkou úrovní znalostí našich lidí při vyhledávání informací na internetu. A potom, že prý překlady měly špatnou úroveň. Tato kritika ale nepřicházela ze zahraničí, nýbrž od domácích „znalců jazyků“. Zajímavé bylo, že obvykle následovala i nabídka na spolupráci. Takže kritikům šlo nejspíš o kšeft, nikoliv o špatné překlady.
Ať jsem dělal v životě cokoliv, vždycky jsem při tom hledal nějaké nové poznání. Přišlo i v Liberci. Pánové Hora a Bartůsek z firmy Panoramas.cz nám nabídli pořídit tzv. virtuální prohlídky. Ve své podstatě se jedná o sférické fotografie, ale dotažené do dokonalé internetové prezentace. Více než slova jsou v tomto případě lepší názorné ukázky. Proto je potřeba se podívat buď na příslušnou stránku webu FIS MS Liberec 2009, nebo rovnou na web virtualtravel.cz, a tam si najít obrázky z libereckého šampionátu. (Upozorňuji, že vážený čtenář stráví dalších několik hodin proklikáváním virtuálních prohlídek tam publikovaných – pozn. aut.)
Pravdou ovšem je, že díky nabídce od Panoramas.cz jsem se vrátil několik let zpátky a připomněl si začátky této technologie. Když jsme jednou byly s Mgr. Petrem Bendlem v Dublinu, viděli jsme tam zařízení k pořizování sférické fotografie aplikované pro kriminalistické potřeby, konkrétně pro práci na místě činu. Zařízení zv. Spheron jsme pak koupili do Kriminalistického ústavu Praha a tuším, že jako třetí v Evropě jsme ho začali používat pro reálné aplikace. A používá se dodnes. Dlužno dodat, že Spheron je mocnější „zbraň“ než zmiňované aplikace.
Je to skoro rok, co jsem vytvořil tento web. Od prvopočátku jsem deklaroval přání najít spolupracovníky. Ať už píšící, fotografující či sponzorující 
. Něco asi dělám špatně. Spolupráci deklarovala už spousta lidí, pomáhá jich jen pár. O to víc jim děkuju. Nově jsem proto koncipoval rubriku Partneři (a kamarádi). Určitě se bude rozrůstat.
Občas mi přijde mail, ve kterém se lze dočíst například toto: „… nebudu tu hýřit nějakými superlativy na Tvé stránky, ale moc se mi líbí, plně Tě ve Tvém psaní poznávám a to je dobře, že jsi zůstal “svým”. Po pravdě řečeno, narazil jsem na ně až nedávno, pohříchu jako odkaz v jednom z článků na KRIMI-INFO, kde byla reakce na tam publikovaný poslední editorial s povzdechem nad tím, že “jo za Hlaváčka, to bylo jinačí kafe, to se dalo číst…”. Jako kriminalistický technik samozřejmě přivítám co nejvíc materiálů k této problematice … pořád jsem stejný cvok a práce mne baví, a pořád je potřeba se učit nějaké novoty (a k nelibosti svých podřízených je do této činnosti tvrdě honím taky)…“. Děkuju, Jirko.
Před pár dny jsem dostal smutnou zprávu, že v Krakově zemřel tamní šéf Kriminalistického ústavu polské Generální prokuratury Aleksander Glazek. Poznali jsme se hned na počátku našeho členství (1997) v European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI) a dost jsme se za ty roky sblížili. Vzájemně jsme se podporovali při navrhování a přijímání nejrůznějších projektů, při volbách do Rady ENFSI apod. Alexander dokázal zorganizovat grandiózní akci - druhé celoevropské setkání forensních vědců; bylo nás tehdy v Krakově více jak tisíc. Tento drobný rtuťovitý chlapík byl neustále zapálen pro práci. Trápila ho, stejně jako mne, jistá formálnost, neakčnost a někdy i samolibost kolegů ze západní Evropy. Ještě za mého působení v ENFSI se nám podařilo jej zvolit do Rady ENFSI. Až později jsem se dozvěděl, že to byl on kdo mne Radě ENFSI navrhnul na ocenění ENFSI Merit Award. Ač se do něho pustila před dvěma roky rakovina, odolával jí a bojoval s ní. Naposledy jsem ho viděl loni v Římě. Byl už pohublý, sinalý, ale stále ochotný pracovat. Takových lidí není mnoho. Čest jeho památce.
Potkal jsem nedávno jednoho bývalého kolegu, který na mne už z dálky volal, že Hlaváčkův duch stále obchází ústav a smál se jako při Troškově Kameňáku. Už v minulém editorialu jsem vysvětlil, že můj duch bude některé pitomce strašit, i když už tady na tomto světě fyzicky nebudu. O to více to platí po aféře s natáčením filmu Zvací dopisy a následném ocenění některých individuí Pamětní medailí k 50. výročí KÚP, a naopak neocenění mnohých oprávněných při nedávném výročí ústavu. Jsou činy, které nerozdýchám a nerozchodím. A tímto se omlouvám těm, kteří se tam se mnou chtěli potkat a nepotkali a také jim vysvětluji, proč jsem tam nemohl přijít.
Ještě jedna změna na webu nastala. Zrušil jsem kontaktní telefon. Číslo jsem nechal v Liberci, čímž jsem se opět odstřihnul od minulosti…
Díky za přízeň.
Jan Hlaváček, 20. března 2009
Čas ještě nedozrál (…aneb podzimní editorial 2008)
Soud už sice proběhl, ale ještě nedozrál čas na můj slib, že napíšu o tom, jak jsem byl vůlí pseudo-zachránců demokracie zařazen mezi nepřátele státu. To proto, že jsem ještě nedostal písemné vyhotovení rozsudku a bylo by předčasné uvádět detaily. Protože - žalovaná strana se může odvolat (takový je zákon) a proč jí nahrávat na smeč. I když, čeho se bát? Ani pluk čmuchalů z Žakú nemůže najít žádný věrohodný důkaz proti mně, protože nic z toho, co na mě ušili, se nikdy nestalo. Jedině, že by si takový důkaz vyrobili, jako když vyráběli fabulace k mé osobě… Přesto, podzimní editorial bude o něčem jiném.
Nedávno mne potkal bývalý kolega z kriminálky a přiznal se, že čte krimi-servis.cz. A že prý mu tam chybí editorialy. Zavzpomínal, jak si z Kriminalistického sborníku, Odborných sdělení KÚ, anebo KRIMI-info moje editorialy kopíroval a zakládal. (Pro nezasvěcené: Zmíněné tituly jsou časopisy, které vydává nebo vydával Kriminalistických ústav Praha a které jsem pomáhal vytvářet.) A prý je také šířil (editorialy) mezi dalšími lidmi, kteří k těmto časopisům neměli přístup. Ani jsem se raději neptal, jestli to byli jen policajti. No, lhal bych, kdybych tvrdil, že mne to nepotěšilo, i když naprosto stejné „signály” jsem měl už i v dobách minulých. Jak mám potvrzeno, editorialy se četly nejen v policii; četly se například i ve významných státních a vládních institucích (stejně jako teď krimi-servis.cz). Co četly se, tam se dokonce analyzovaly! Odkud by se jinak zrodily nečekané kontroly „mého” ústavu v oblasti hospodaření či provozování kriminalistických databází? Editorialy zřejmě dráždily ty, kteří se v nich poznali. A v tom byl jejich význam. Problém nebyl v tom, o čem či o kom jsem psal. Problém byl v tom, kdo je psal. Přece jenom ostrá kritika je vnímána jinak od autora s jistým společenským postavením,neřku-li rankem, jako jinak stejně útočný článek od redakčního eléva zatím bez jména. Ačkoliv jsem byl párkrát varován moudrými muži s bohatou životní zkušeností (totiž, že mocní nemají rádi kritiku, že jsou ješitní a mstiví atd.), nedbal jsem. Proto jsem se občas namísto literární odpovědi kritizovaného dočkal vyšetřování Inspekcí ministra vnitra, kam mne dotčený „občan” prásknul. Ale o tom taky tento editorial nebude.
Pět měsíců existuje krimi-servis.cz a zájem o něj mne upřímně potěšil. Je to ale zavazující. To mi sice nedělá problém, tedy až na to, že nechci skončit jako „individualista s patentem na rozum”. Rád bych proto posílil tu část webu, ve které chci prezentovat odborné statě a novinky z kriminalistiky. Několik nabídek kamarádů, co rádi píší, už mám. Teď jen aby splnili, co slíbili. Já zase musím sehnat finance na honorování autorských článků. Třeba si tyto řádky přečtou o potencionální sponzoři.
Zdravím tímto kamarády a přátele ze Slovenska a Polska, kteří mi poslali zprávu, že jsou rádi, že jsem nesložil ruce do klína (to tak ještě). A děkuji vám, že nás čtete. Ostatně, přivítám vaše autorské příspěvky právě zde, když jsem teď ztratil možnost vás prezentovat v („mém”) elektronickém „děťátku”, které jsem pojmenoval KRIMInalistické INFOrmace. Moc pěkná zkušenost, ke které mi dal průpravu autor Neviditelného psa Ondřej Neff. Ostatně, tam jsem nejspíš ztratil možnost prezentovat své statě i já. Prý se v ústavu tvrdí, že můj duch tam stále obchází a tajně řídí ústav, takže prý bude lepší, když na KRIMI-info nebudou moje příspěvky uváděny pod mým jménem. Souhlasím, co mi také jiného zbývá? Stejně tam ale budu chodit některé pitomce strašit, i když už tady na tom světě fyzicky nebudu. Po třiceti letech působení v této instituci to ani jinak nemůže být.
Tak o čem vlastně bude tento editorial? Paradoxně o tom, co není vidět. Jak to ale napsat jednoduše a současně nikomu nedělat zadarmo reklamu? Prostě, poskytovatel internetového zázemí pro tento web se ukázal jako nezpůsobilý pro moje záměry. Napsal jsem to dost slušně? Už jsem před časem rozdýchal, že na prodeji internetových adres dokáže někdo vydělávat a už to nebudu komentovat. Ještě občas žiju v bláhové naději, že když za něco zaplatím, očekávám službu, nějakou věc nebo aspoň užitek. Když je ale server provozovatele natolik pomalý, že při nahrávání textu s obrázky si stihnu uvařit kafe, tak to je lepší (e)migrovat k někomu lepšímu. No, a právě tohle jsem tento týden udělal. Jenže, nic není jednoduché. I když tu (e)migraci za mne ve skutečnosti udělalo několik kamarádů, došlo k nějakému zádrhelu, který ani neumím popsat. Zdá se, že vše je napraveno, opraveno a že vše funguje. No, a o tom je vlastně tento editorial. Jsem u jiného a rychlejšího providera a mám z toho radost. Možná to oceníte i vy při stahování stránek krimi-servis.cz. Kdyby snad vznikaly problémy, dejte mi prosím vědět. Kontakt je zveřejněn. Díky těm, co onu migraci webu zajistili.
Tak, díky za přízeň a opravdu stojím za získání spolupracovníků.
Jan Hlaváček, 9. září 2008
Chce vůbec někdo naslouchat vzpomínkám starého zbrojnoše?
Můj problém totiž spočívá v tom, že jsem nikdy nebyl schopen pracovat tzv. pro druhou stranu. Vždycky jsem hájil zákon (ať byl jaký byl - o tom ještě bude hodně řeč), a ani velice lákavé nabídky na práci “za peníze” mne nezlomily. Přičemž si myslím (možná jen namlouvám), že právě z řad lidí, působících za hranou zákona, bych našel nejvíc posluchačů. Bytostně se mi ale ekluje, že obhájci už dávno nehájí zákon, ale zločin - a za prachy, a bohužel znám i případy, kdy jinak špičkový znalec si nechal zaplatit za znalecký posudek, který neobsahoval objektivní pravdu, tak jak se k jejímu zjišťování zavazuje v přísaze. Snad se k něčemu podobnému nikdy nepropracuji.
Určitě nejen já jsem dospěl k poznání, že musí být lukrativní radit, jak to udělat na místě činu, aby tam nezůstaly stopy pachatele, nebo když už, tak jak se vyvléci z důkazní odpovědnosti. Znám osobně několik lidí, bývalých kriminalistických techniků a znalců, které dokonce podezírám z toho, že tuto metodu použili záměrně. Přišli k policii, nechali se námi vyškolit, získali pár základních poznatků, získali důležité certifikáty (to se dnes nosí) a zmizeli “do soukroma”. A tam, de facto s neplatnými certifikáty a tvrzením, že pracovali v renomované znalecké policejní instituci - rejžují. Prachy, prachy, prachy.
Pravda, záhy po revoluci 1989 jsem si i já uvědomil, že kriminalistika nemůže zůstat žádnou tabuizovanou a před veřejností utajovanou disciplinou. Že kriminalistika není totéž co konkrétní (a tudíž nezbytně utajované) provádění operativního šetření v nějaké kauze. Naopak, že je potřeba praktické metody kriminalistiky zveřejňovat a vysvětlovat, a lidem tím ukazovat, jak se sami mohou bránit proti sločinu. Proto už v květnu roku 1990 jsem patřil k iniciativní skupině, která založila Společnost pro kriminalistiku. Mimochem, tato ctihodná společnost existuje dosud a sdružuje nejen profesionály. Pravda, i tuto společnost dokázali jedinci zneužít - třeba jeden bývalý vojenský prokurátor, posléze vrah. Možná, že právě vize, se kterými jsme šli do Společnosti pro kriminalistiku, ve mne zakořenily až natolik, že vyvolaly vnitřní potřebu pokračovat v šíření know-how o kriminalistice, byť jinou formou, s jinými prostředky a s jinými lidmi.
Nenávídím slovo blog, i když se v internetovém světě stalo pojmem. Nechť se nikdo nezlobí, ale pro mne je to synonymum pro označení bohapustého plácání nesmyslů. Vím, jsem nespravedlivý k těm, kteří jsou stejně já puzeni pocitem něco sdělit ostatním. A musím připustit, že v nekončeném prostoru internetu se díky blogům také šíří nekonečné množsví myšlenek. Upřesním tedy to, proč toto slovo nemám rád. Vyvolává ve mně přímou asociaci o hnusu a ubohosti těch, kteří se sice naučili číst a psát, ale nikoliv myslet, a z důvodů všelijakých zaplevelují internet nesmyslnými bláboly, nejapnými poznámkami, vulgarismy a urážkami vůči těm, co něco umí. Mám pro to jedno možné vysvětlení: Je to ubohá nenávist k těm, co naopak něco umí vytvořit. A tak této webové stránce nebudu říkat blog, i když pro jiné to tak bude. Preferuji něco jako “internetový magazín”. Proč?
Psal se rok tuším 1985. Česká pobočka Microsoftu pořádala nějaký seminář k “jakémusi” internetu! V té době jsme už dobrých pět pracovali na problematice počítačové kriminality, a tak si s odstupem let dovoluji prohlásit, že jsem tenkrát o tématu něco věděl. Seděli jsme tam na tom semináři s novinářem Jardou Winterem a on mi najednou ukázal na vysokého holohlavého pána a povídá: “Znáš ho?” “Neznám,” odpověděl jsem. Tak nás seznámil. Za krátký čas jsem pro “vynálezce” českých internetových novin, Ondřeje Neffa, několik let připravoval rubriku “Krimi” v jeho Neviditelném psu. A jen přemíra další práce a služební funkce mi v tom nedovolo pokračovat. I když, budu-li upřímný, v okamžiku, kdy Neff pustil do časopisu diskusi čtenářů (a myslím, že toho do dneška lituje), přestalo mne to bavit. A taky, od té doby nesnáším bezbřehé kecání k publikovaným statím. Když už, tak maximálně redigovanou diskusi, ale to je moc náročné a zdržující. Prostě vycházím z toho, že když chceš něco říci, tak si dej tu obrovskou práci, vymysli si obsah a založ si svůj web - a tam se prezentuj. Nejapně komentovat názory jiných, a to ještě jen tou nejstupidnější formou, hrubou kritikou, sprosťárnami apod., to mne nebere. Proto taky i na tomto webu bude v drtivém rozsahu diskuse k publikovaným statím zapovězena. Pro kontakt se čtenáři bude fungovat jen jeden kanál (později). No, ale abych dokončil myšlenku: Neviditelný pes, ale zdůrazňuji v té původní podobě, která je dnes prezentovaná jako tradiční verze - viz “The hyena” - byl a je vzorem pro moje další weby, které jsem kdy produkoval nebo redigoval.
Co tedy na tomto webu najdete. Zní to hloupě, ale já vlastně v tomto okamžiku ani přesně nevím. Něco naznačuje seznam stránek a rubrik na pravé liště. Rozhodně nechci vydávat nějaké obsáhlé prohlášení, kterým bych definoval výsledek. Vůbec ne. Naopak, prostor pod heslem “krimi-servis” se zdá být hodně sešroubovaný, ale já to tak nechápu. Je to jen název. Obsah bude rozhodně širší, to už vím nyní. Ono je ostatně všechno založeno na nápadech. K tomu jsem dospěl až zhruba po více jak padesáti letech života, když jsem začal poprvé účtovat. A i když celoživotně zastávám motto, že “život je jen náhoda” (a plně ctím obsah nezapomenutelné písně autorů Ježka - Voskovce - Wericha), časem a nabytými zkušenostmi tvrdím, že “všechno je založeno na nápadech; jde jenom o to mít štěstí je realizovat”.
Přiznám se, že jsem po většinu života takové štěstí měl. Jedním dechem ale dodávám, že jsme neskonale vděčný těm, se kterými jsem mohl svoje (pravda, někdy “naše”) nápady realizovat. Měl jsem vesměs štěstí na vynikající kamarády a kamarádky, zvláště tam, kde jsem strávil 30 let plodného života. Nezní mi to vychloubačně, ale nápadů jsem měl přemíru a stále mi přicházejí. Asi je to dar, který si uvědomuji a vím, že mne to jaksi privileguje. Ale taky vím, jak moc mi tuto schopnost mnozí závidí. Zažil jsem i situace, kdy byly moje nápady ukradeny a prezentovány posléze jiným autorem. Je to směšné, ale i takový je život. A ještě směšnější jsou mi ti, kteří si myslí, že dělat šéfa je brnkačka, že k tomu stačí jen známosti nebo prachy. No, a máme další téma, které asi na tomto webu probereme.
Za “služební” život jsem napsal stovky editorialů, úvah a otevřených názorů. Publikovány byly v řadě časopisů tištěných i elektronických. Nedávno jsem poslouchal v rozhlase úvahu (v souvislosti s aktuálním přijetím tiskového zákona na Slovensku), jak v té Anglii mají tu svobodu slova nějakých 300(?) let (nevím to přesně), a jak u nás si ještě na tu demokracii jen hrajeme. Pravda pravdoucí. Běda, když se u nás někdo ozve proti “mocipánům”. To je kraválu, to je špinění a vyhrožování. Ale - a to jsem bohužel zažil na vlastní kůži - i likvidačních (zpravidla konspiračně připravovaných) aktivit. Z uznávaného, obdivovaného a chváleného vysokého policejního důstojníka k vyvrhelovi společnosti a nepříteli státu č. 1 to je fakt jen krůček. Nic na tom, že se použije ta nejpodlejší lidská vlastnost, kterou pár našich politiků dovedlo k dokonalosti - prostě veřejně se uvede lživá skutečnost a hotovo. Zbytek dokonají média. Že to je víc než podvod? Koho to zajímá? Ve druhém verši zmíněné písničky Voskovce a Wericha se zpívá: “Jednou jsi dole, jednou nahoře”. Tak teď jsem zrovna dole. To ale neznamená, že tam hodlám zůstat. A taky si připomínám tvrzení, že “boží mlýny melou pomalu”. Takže, ještě bude veselo. I tom, jak se to se mnou všechno stalo a proč (a o těch, kteří mne ponížili před slušnými lidmi), bude na tomto webu řeč. Jen co skončí soud.
Rád bych ale, aby těch kontroverních témat zde bylo co nejméně. I když se jim asi nelze vyhnout. Přičemž osobně velice zásadně rozlišuji, když někdo předloží k mému nápadu či názoru smysluplný protinávrh, o kterém se dá diskutovat, na rozdíl o podrazáckých metod, kdy je názor vyslechnut, v kuloárech nebo s opozicí někde prodrbán (nejlépe u piva s lidmi, kteří vědí kulové) a pak šířen ve zkreslého podobě. Anebo, když je pak posléze “prodán” jako názor autorský. Ale o tom již byla řeč.
No, tak to by mohlo pro začátek stačit. Mám ale ještě jednu vizi. Abych na tuto webovou stránku přilákal další “kriminalistické spisovatele”. Znám fůru lidí, mohu snad říci kamarádů, z nichž někteří se pustili do nelehké práce prezentovat svoje názory na webu. Nedopadlo to někdy dobře. Není problém začít, problém je “vydržať!” Moc dobře vím, co to je za fušku něco napsat, ale hlavně to vydat. Zvláště v dnešní době, kdy jediný vydavatel či nakladatel na světě neudělá nic zadarmo. K tomu malé odbočení. Asi jsem měl na to psát moudré knihy, jako řada mých kolegů. Jenže, nějak záhy jsem si uvědomil, že když jeden z nás nebude dělat redaktora, resp. vydavatele, většina autorských děl zůstane v šuplíku. V těchto slovech prozrazuji, jak vlastně vznikla čtyřicetidílná řada kriminalistických monografií a metodik, vydaných v 80. letech v Kriminalistickém ústavu, nebo re-edice Kriminalistické příručky, a jak mohl vydržet mezi roky 1972 až 2000 časopis Odborná sdělení Kriminalistického ústavu, když vlastně neměl svoji vlastní redakci. Atd. To samozřejmě nemluvím o stovkách a tisících redigovaných (někdy přepisovaných, doplňovaných, učesávaných) statí kolegů, které jsem procpal do odborných časopisů. To by ale bylo na dlouhé vyprávění. Jinými slovy, chci tedy nabídnout tyto stránky všem, kteří mi chtějí pomoci přinášet zajímavé informace.
Slovy málem klasika: “A vo, vo, vo tom to přece je!”
Jan Hlaváček, 11. dubna 2008
